Někdo mi navrhl, zda bych nechtěla absolvovat specializovaný
kurz anglického jazyka. A dodal: „Když jsi ten sběratel certifikátů.“ To mě zaskočilo. Proč si to o mně myslí? Když jsem však nedávno
procházela nějaké dokumenty týkající se pěstounství, narazila jsem skutečně na pár
osvědčení. Nemám je však ve zvláštní složce, ani v rámečku na stěně.
Uchovávám je pouze jako doklad, že jsem splnila zákonem stanovené školení.
Ano. Školení pěstounů je zvláštní kapitola. Nejvíce popuzuje
mého muže, který pracuje, trénuje Aikido a zbylý čas věnuje bezvýhradně rodině.
Nelíbí se mu, když přichází o chvíle, které chce trávit s námi. Můj postoj
býval jiný. S dětmi jsem neustále a školení byla příležitost, jak opustit
kolotoč starání se a být s dospělými, kteří jsou na stejné lodi. A k tomu
se něco i přiučit. Mé nadšení však polevilo.
Zjišťuji, že mi už lektoři neříkají nic, co bych dávno
nevěděla. Dostávám vyčerpávající informace o tom, PROČ se určité věci dějí,
málokdy se však dovím, JAK se s nimi úspěšně vypořádat. Jednoduše, spousta
teorie postrádající praktický návod, který by v reálu fungoval. Struktura
jednotlivých kurzů bývá také podobná. Na začátku se předně všichni představíme.
Lidé vyprávějí nejen o svých dětech, ale často také o smutných osudech, které
za pěstounstvím stojí. Jsou tu prarodiče, kteří si vyčítají, jak špatně
vychovali vlastní děti a musí se teď sami starat o vnoučata. Jsou tu náhradní rodiče
(prarodiče) postižených dětí nebo dětí s problémovým chováním. Dá se to
vyslechnout jednou, dvakrát, třikrát.
Ale teď už se mi chce křičet: DOST!
Spoustu věcí může zachránit osobnost školitele. Je to jako
s každým jiným učitelem. Někdo vás dokáže strhnout, jinému to prostě
nevěříte. Mé poslední školení se týkalo psychohygieny. Vím, že se dostávám do stresu,
který už není zdravý, a je na čase s tím něco dělat. Začíná to ovlivňovat
můj postoj k okolí, jsem nerudná a netrpělivá a netýká se to jen dětí. Osoba,
která nás přišla poučit, tohle znala; na vlastní kůži zažila, jaké to je
vyhořet. Měla tedy co nabídnout. Jenže něco bylo špatně.
V ruce držela cedulku, na níž stálo její jméno včetně
akademického titulu. Dlouze povídala o tom, jak titul nerada používá, přestože
je pravý na rozdíl od absolventů právnické fakulty v Plzni. O tom, jak
je hodnota titulů získaných na českých vysokých školách diskutabilní a nic nevypovídají
o skutečných profesních a lidských kvalitách svých nositelů. Dosáhla svého.
Zažila jsem řádku lektorů a nedokážu říci, zda vůbec nějaký titul měli. Nebylo
to podstatné. Ale v případě této terapeutky se mi její titul PhDr. už
navždy vypálil na sítnici. A pak, jen tak mimochodem, zmínila výši svého IQ. Dvakrát.
Ani její inteligence dosahující obdivuhodných 159 ji totiž neochránila před
tím, aby jí stres nezlomil vaz!
Celé to brzy připomínalo divadelní představení s jedním
hercem. Dobře promyšlená gesta, dramatické pauzy, zvučný projev, propracovaná řeč
těla, dokonalá modulace hlasu. Kdykoliv někdo souhlasně potřese hlavou, dlouze
se na něj zadívá a pronese: „Vidím, Dagmar (Petře, Lenko), že souhlasíte. Nesmírně
si toho vážím.“ A výmluvně, v pokorném gestu, přiloží svou dlaň na hruď. A
když někdo náhodou nesouhlasí, spraví to trocha ironie. Ať se publikum baví. Divím
se, že není odměněna potleskem.
Musím uznat, že o své publikum projevuje zájem, vyptává se a
má spoustu doplňujících otázek. Vypadá to, že velmi soustředěně naslouchá. Ale
stejný díl času věnuje vlastní sebeprezentaci. A o jejím soukromí toho vím brzy
více, než je mi milé. Občas vzpomene i případy svých klientů a pokaždé vyzvedne
svůj profesní um, přestože ho také šikovně shodí (jako v případu IQ a
titulu). Ale všichni už víme, že je dobrá. Během několika hodin se nám dostává
opakovaného ujištění, že právě zkušenost se syndromem vyhoření ji naučila znát
vlastní hodnotu a zbavila ji falešné skromnosti. Dnes už dokáže bez rozpaků
říci, že je ve svém oboru jednou z nejlepších.
Vybavují se mi filmy, kde psychiatři připomínají spíše klienty
psychiatrických léčeben. Mám pocit, že i v tomto případě šlo o parodii na terapeuta,
který sám potřebuje terapii. A taky jsem se za čtyři hodiny
dozvěděla jen samá PROČ, ale už velmi málo JAK.