Ráda si čtu blogy jiných pěstounů. Zejména ty, které umí líčit často neradostné věci s nadhledem. Patří k nim i Marcela Tobiášová, pěstounka na přechodnou dobu. Když jsem si četla její nedávný příspěvek „Jdeme dál…“, došlo mi, jak je instituce dočasné péče těžká.
Do rodiny totiž nepřicházejí růžovolící miminka,
ale děti se smutnou historií, která se do nich vryla. Pláč, poruchy spánku,
specifické projevy chování. A přesto se dokáže najít člověk, který vydá ze sebe
maximum, obětuje své pohodlí, spánek a duševní pohodu, aby otevřel náruč cizímu
dítěti. A to vše s vědomím, že jednoho dne bude stát sociální pracovnice u
dveří a odvede ho zase pryč. Třeba k biologické rodině, odkud ho museli
předtím odebrat. Tohle vyžaduje velký kus odvahy.
Najdou se však jedinci, kteří budou tuto formu pěstounství
ochotně kritizovat. Nejvíce jim vadí, že pěstouni pobírají plat i v době,
kdy u nich žádné dítě není. Skutečnost je ale taková, že žádná postýlka
nezůstane dlouho prázdná, dětí, které je potřeba akutně umístit, je stále dost.
A pak jsou takoví, kteří budou obhajovat existenci dětských a kojeneckých
ústavů. Nejspíš někdo s titulem před i za jménem a své argumenty podpoří patřičnou
studií. Ostatně i Marcela byla přítomna ve sněmovně, když se připomínkovala
novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí, a ví, jak to vypadá, když se
k tématu vyjadřují někteří poslanci. Je třeba ale říci, že se našel i
dostatečný počet vzdělaných hlav, které dokázaly zdatně oponovat.
Mé pěstované dítě pobývalo v kojeneckém ústavu před
zmiňovanou novelizací a je příkladem toho, jak je ústavní péče špatná. Byl to
sice hezký dům, kvalitně vybaven těmi nejlepšími terapeutickými pomůckami, všichni
zde žili v čistotě a byli pravidelně a dostatečně krmeni. Přesto to
nestačilo. Chyběla náruč a prosté pohlazení. Mé dítě bylo nešťastné. Tolik, že
si toho byli vědomi i zaměstnanci a dělali vše pro to, aby se co nejdříve
dostalo do rodiny. Navzdory jejich snažení se to podařilo teprve v jeho roce.
K nám do rodiny proto přišlo dítě, které jen křičelo.
Od rána, když se probudilo, až do večera, než šlo spát. Nebyl to ale dětský
pláč. Když si na tohle období vzpomenu, vybaví se mi obraz Edvarda Muncha
Výkřik s jeho zoufalou atmosférou. Mé dítě také trpělo „syndromem zákopové
války“. Přestože spalo, jeho smysly byly stále v pohotovosti. Vejít do
pokoje a nevzbudit ho bylo téměř nemožné. Během zlomku vteřiny bylo na kolenou,
vyděšeně zíralo do tmy a třáslo se. Bálo se všeho. Nejvíce pak hlasitých zvuků
(bouřka, ohňostroj, klakson auta, sekačka, cokoliv) a jeho hrůzu nešlo utišit.
Odmítalo všechny něžnosti, reagovalo na ně pouze pěstmi, škrábáním a kousáním.
Věřím tomu, že s pěstounstvím na přechodnou dobu by to
bylo jiné dítě. Jeho adaptace na novou rodinu a na svět „tam venku“ by byla snazší.
Protože by nepostrádalo to, čemu odborníci říkají vztahová vazba. Nemělo by
nutkavou potřebu se všemi a se vším bojovat, nemělo by pocit, že manipulace je
způsob, jak se před okolním světem ochránit, protože jen tak má svůj život pod
kontrolou. Mé dítě by se totiž naučilo důvěřovat.
Pěstouni na přechodnou dobu dělají neskutečně dobrou věc.
Pro mě jsou to superhrdinové.
Odkaz na článek Marcely Tobiášové:
Žádné komentáře:
Okomentovat