 |
Život pěstouna je svým způsobem život v izolaci. Proto
je tak osvěžující scházet se občas s lidmi, které znáte z dob, kdy
byl váš život ještě „normální“, měli jste svou práci a koníčky. A taky jste se
hodně a s lehkostí smáli. Jenže tato izolace není dána jen náročnou péčí o
rodinu. Jde o to, že většina toho, co ve vztahu k pěstounství prožíváte,
je téměř nemožné sdílet s někým, kdo není toho součástí. Brzy jsem si
uvědomila, že je to jen jednostranný monolog. Přátelé naslouchají, ale mlčí.
Nevědí, co k tomu říci.
Dávám si pokaždé předsevzetí, že si prostě některá témata
odpustím. Když ale sedíte s kamarádkou u kávy, nakonec stejně skončíte u
dětí. Slyším se, jak vyprávím další ze svých historek a ani moc nepomáhá, že se
snažím, aby to znělo odlehčeně. Kamarádka mě pozorně vyslechne, ale je patrné,
že neví, co dodat. Nakonec opatrně podotkne: „Možná to bereš příliš odborně.
Nepomohlo by občas plácnout přes zadek?“
Bít čí nebít, to je téma, které v sobě stále nosím.
Terapeuti a lidé, kteří pěstouny školí, mají ve věci jasno: NEBÍT. A mají
v tom jasno také evropští poslanci, kteří chtějí tělesné tresty plošně
zakázat. Mám ale nejasnou obavu, že tím spíše pletou bič na příliš unavené
rodiče než na skutečné trýznitele, kvůli kterým to vlastně dělají.
Vzít rodičům nástroj, který doposud fungoval, a nenabídnout
něco jiného, je však špatné. Z nikoho se nestane „sofistikovaný rodič se
správnými kompetencemi“ jen proto, že si to zákon žádá. Být laskavým ale
zároveň přísným rodičem, který trestá bez zbytečných výlevů emocí, není snadné.
Většinou tento přístup funguje, pokud v emocích nejste, jenže občas se
cítíte jako tlakový hrnec, v němž je příliš mnoho páry, která musí ven.
Tehdy se přepnete do automatického režimu a zmobilizují se ty nástroje, které
do vás po léta vkládali vlastní rodiče.
Vyrůstala jsem v 70. letech a o tehdejších výchovných metodách
se dá říci mnohé. Byly každopádně přísnější a pro ránu se nechodilo daleko. Občas
jsem se tomu nevyhnula ani já, navzdory tomu, že jsem byla hodné dítě. A zmíněna
kamarádku byla trestána jen proto, že občas projevila více svobodné vůle, než
dokázala její přísná matka snést. Nechci ale tuhle dobu jen kritizovat. Věřím,
že rodiče dělali to nejlepší, co uměli. A určitě se to snažili dělat lépe než
jejich rodiče. Myslím, že tato přísná výchova nás přinejmenším učila menší
sebestřednosti a větším ohledům k potřebám druhých. Alespoň v mé vlastní
rodině.
Ve Švédsku platí zákaz tělesných testů už několik let a začínají
se ukazovat jeho negativní důsledky. Nestačí vzít rodičům „výchovný“ pohlavek a
očekávat, že se stanou experty na „přísnou lásku“. To je totiž jedna z nejtěžších
věcí. A není divu, že mnozí z nich – z pocitu bezmoci – rezignovali.
Jenže tato „nedobrovolná“ liberální výchova bez mantinelů je možná nakonec
horší než ta ve stylu 70. let. Věřím ale, že dnešní generace rodičů se snaží o rozumnou
střední cestu. Alespoň pokud mohu soudit podle vlastní zkušenosti. Zákon by měl
chránit děti především před těmi rodiči, kteří nedokážou rozpoznat skutečnou
hranici mezi bitím a týráním. Ale ti jsou v menšině.
Jako pěstounka mám výhodu v tom, že se mohu v oblasti
rodičovství soustavně vzdělávat. A právě proto vím, jak je to těžké. Všímám si,
jak tyto metody „respektovat a být respektován“ přirozeně fungují u mého
biologického dítěte, ale spíše selhávají u toho „pěstovaného“. Všímám si, jak ho
stav pohody znepokojuje. Jak ho laskavý a klidný přístup provokuje, aby
přikládal polínka do ohně tak dlouho a vytrvale, dokud nás nepřivede k varu.
A náš výbuch, jakkoliv se mu bráníme, jej nakonec podivně uklidní. Protože
takový je jeho vzorec očekávání ve vztahu k dospělým.
Pokud se mám tedy osobně postavit proti tělesným trestům,
pak právě proto, že nechci tento jeho negativní vzorec naplňovat. Ale nejsem
dokonalá a občas selhávám. Nezbývá mi, než to přijmout, poučit se a zkusit to
příště lépe. Zákon nezákon.
A jiný důvod, proč nebít? Na seminářích se občas bavíme o
vlastní zkušenosti s bitím, když jsme byli malí. Většina žen se při vlastní
vzpomínce rozpláče …
