Když rada zní: buďte za všech okolností důslední

Donald Barthelme patří k tomu nejlepšímu z americké postmoderny. Říká se to. Jeho povídky mají každopádně moc být zapamatovatelné. Navzdory tomu nebo možná právě proto, že jsou tak neskutečně absurdní. Je to už několik let, co jsem je četla, a přesto se mi znovu a znovu vybavují jako odraz toho, co v daném úseku svého života zažívám.

Jednou z nich je povídka o malém chlapci, který se vkrade do otcovy monumentální knihovny a z jednoho z opatrovaných výtisků vytrhne několik stránek. Zděšený otec přemýšlí o trestu. A tak adekvátně k počtu poničených stran stanoví dobu, po kterou zůstává chlapec uzavřen v  místnosti. Má zde přemýšlet o míře svého provinění. Když se však otec vrací, nenalézá kajícníka. Přibyly jen další vytržené stránky. Domácí vězení pokračuje a s každým dalším příchodem otce je obrázek destrukce jen horší. Z hodin se stávají dny, týdny a měsíce. Uplynou dva roky, aniž by bylo dítěti dovoleno knihovnu opustit.

Tato povídka ve mně pokaždé vyvolává otázku, nakolik by měl být rodič ve své výchově důsledný a na stanovených pravidlech trvat. Jak daleko může a má zajít. Zatímco u biologického dítěte se zdravou vazbou k rodičům lze občas z principů slevit, aniž by to bylo obratem zneužito, u pěstovaných dětí si nelze lehkost improvizace dovolit. U dítěte, které prožilo trauma, jsou důslednost a řád důležitou strategií pro přežití.  Pravidla a jasně vymezené hranice vytvářejí pocit bezpečí v protiváze k chaosu, který v jejich životě na počátku vládl.

Přesto, obraz vlastního pedantství může být někdy až protivný, jestliže není člověku tato poloha vlastní. Pedantství odčerpává energii. Je to každodenní boj o těžce nabytá území, která chce druhá strana uchvátit zpět. Existuje ale jiná cesta?

Nedávno jsem četla článek určený mj. učitelům, kteří pracují s dětmi s poruchou vztahové vazby.  Anglický název zněl Practical Tips for Working with Children Diagnosed with Reactive Attachment Disorder. Jedním z doporučení, jak přimět děti, aby respektovaly pravidla, je pocítit důsledky vlastních činů. Jestliže dítě odmítá vypracovat zadaný úkol, může dostat na výběr. Buď dokončí práci ve stejné době jako ostatní nebo v době, kdy už budou spolužáci na hřišti. Pokud ze vzdoru zvolí druhou variantu, má to učitel přijmout. Dítě si v důsledku udělí vlastní lekci. Uvnitř dobře ví, že by bylo mnohem lepší hrát si s ostatními venku.

Jenže… Mnohé knihy o dětech s poruchou vztahové vazby (tedy attachmentu) poukazují na jeden důležitý fakt. Tyto děti většinou nechápou, že příčiny mají své důsledky, a proto v jejich případě selhávají běžné výchovné postupy. Ti, kdo mají děti v pěstounské péči, si tuto skutečnost více než bolestně uvědomují. Jak ale z tohoto začarovaného kruhu ven?

Vlastní dítě je jako stavebnice, u níž alespoň v základních rysech tušíte, jak s jednotlivými dílky pracovat. Každopádně alespoň polovina z nich je kopií vás samotných. Ale jak postupovat u dítěte, které připomíná zapeklitý hlavolam, ke kterému zapomněli přiložit návod? A tak jen nad ním bezradně sedíte a doufáte, že jednoho dne, když se budete dostatečně snažit a vytrváte, tuhle záhadu možná rozluštíte.

Donald Barthelme měl vlastní pohled na to, jak naložit s rodičovskou autoritou. Po dvou letech jeho povídkový otec usedá na zem vedle syna a ve sdílené radosti trhají knihy společně.

O novém dítěti a o cestě, kterou máte jít

Když se ve vašem životě objeví dítě navzdory absenci těhotenství, máte co okolí vysvětlovat. Totiž, že že se tento zázrak stal díky koncepci náhradní rodinné péče. A okolí to patřičně ocení, lidé se na vás usmívají, plácají vás po zádech, říkají, jak je to úžasné a nejčastěji, jak jste obdivuhodní. Vy přesto cítíte, že na tom něco nesedí. Není to vlastně nijak úžasné, připadáte si všelijak, ale rozhodně ne obdivuhodně. Začíná se vkrádat pocit, že k tomu možná došlo jen z nedostatku pudu sebezáchovy.

Jiřina Prekopová, známá spíše coby autorka diskutované terapie pevným objetím, se v jedné ze svých knih dotýká tématu lidí, kteří neumějí být šťastní. Mám na mysli jedince, které stíhá v životě jedna pohroma za druhou. Osud, špatná karma?  Nebo možná jen hluboce zakořeněný pocit, že si štěstí nezaslouží a všem katastrofám, často nevědomě, kráčejí vstříc. To, že se v  životě stane něco zlého, může paradoxně vést k pocitu úlevy, protože se tím jen naplnil předvídatelný vzorec.

Prožila jsem velmi hezké dětství, v období puberty však rodina procházela bolestnými změnami a nános toho všeho jsem si nesla s sebou i v dospělosti. A pak se stala velká změna, která přišla s narozením mého dítěte. Jako bych prošla neuvěřitelnou proměnou, plná pocitu štěstí a naplněnosti, který přetrvával i v letech, které následovaly. Ale do toho se pomalu vkrádal pocit, že chci dát domov dítěti, které rodinu nemá. Je třeba přiznat, že jistým impulzem byli příbuzní, kteří si adoptovali malého chlapce. Vše působilo tak harmonicky. A bylo to úžasné a bylo to obdivuhodné.

Pamatuji si na chvíli, kdy jsem se svěřila otci. Vážně se na mě podíval a pronesl: „Tebe asi mrzí, že máš krásný a spokojený život.“ Ta věta mě často pronásleduje.  Zejména tehdy, kdy to bývá nejtěžší. Ale je třeba dodat, že bezprostředně za tím následovalo: „Pokud jste ale pevně rozhodnuti, počítejte s mou podporou. Budu dědečkem na sto procent.“ A tento závazek beze zbytku naplňuje.

Přípravu na pěstounství jsme absolvovali v době před novelizací zákona o sociálně-právní ochraně dětí a byla rozhodně nedostatečná. Na to, co následovalo, nás ani v nejmenším nepřipravili. O tom, jak strašně bolestná a vyčerpávající může být péče o dítě s raným traumatem, nás poučila teprve vlastní praxe. A mnohé jsme začali chápat až díky knihám O ztraceném dítěti a cestě do bezpečí a Čítanka pro rodiče, naděje na uzdravení.

Zmiňovaná novelizace zákona zavazuje pěstouny ke vzdělávání v problematice náhradní rodinné péče v počtu 24 hodin za rok. V rámci rozličných školení často sdílíte niterné pocity s cizími lidmi a ne vždy to bývá příjemné a ne vždy to probíhá v kruhu bezpečí. Před pár dny jsem však navštívila seminář o využití arteterapeutických technik při práci s traumatem. Tentokrát se sešla výjimečná skupina žen. Sdílené příběhy byly prosté hořkosti a navzdory smutným věcem, které v nich figurovaly, nepostrádaly lehkost a humor. Nikdo zde nesoudil, neuděloval cenné rady, jen prostě naslouchal.

Jedna z pěstounek vyprávěla o tom, jak nechtěla omezit výběr dítěte třeba ve vztahu k věku, pohlaví, barvě vlasů nebo národnosti. Věřila, že jen tak se k ní dostane dítě, jaké má. Kdysi jsem to pociťovala stejně. A proto se často ptám, proč jsem spojila svůj život právě s tímto dítětem. Jaký to má vše smysl, pokud pomineme čistý altruismus?  A pak začala hovořit jiná žena, která vychovává vlastní autistické dítě. Vzpomínala na dobu, kdy byla sama dítětem. Plachá, nenápadná, tichá, mlčenlivá, bez přátel, ukrytá někde v koutku. Vyprávělo o tom, jak se kvůli dítěti změnila v bojovníka, který se nesmí bát říkat věci důrazně a nahlas. A tehdy jsem si řekla, že je to možná právě tohle. Nesnáším otevřené konfrontace a ani nejsem rozený bojovník. Jenže právě tohle je teď má každodenní realita.

Možná to tedy nebyla vlastní neschopnost přijmout štěstí bez pochybností, možná to byla jen potřeba opustit zónu komfortu.