Moje drahá sestřička se vdávala. Co máme dvě děti, je můj
„kulturně-společenský život“ na bodě mrazu, což se pochopitelně odráží i na mém
šatníku. Mám snad deset párů riflí, ale žádné šaty. Svatba byla dobrou příležitostí,
jak vpustit do svého života zase trochu elegance a vyměnit ryze praktické boty
s ortopedickou podrážkou za popelčiny střevíčky, které mi působily
nevysvětlitelná muka. Ale noha v nich vypadala skvostně.
Ještě bolestnější byl ovšem nákup odpovídajících šatů. Zdálo
se, že všechny vyzkoušené modely rozmanitých barev a střihů mají moc dokonale
zdůrazňovat nedokonalosti mého těla. Nakonec mi jedny padly, ale musela jsem si
přiznat, že uzrál čas pořídit si své první stahovačky. Stejné jako u Bridget Jones, která moudře poznamenala, že sexy
prádlo je pro lov příhodnější, ale s bombarďáky je větší šance, že někoho
uloví. Prostě zákon schválnosti.
Hugh Grant se „apartnímu“ modelu vysoko posazenému nad pupek
zasmál. Můj muž tolik statečnosti neprojevil. Jen vytřeštil oči a zděšeně
hlesl: „To nemůžeš myslet vážně.“
Můj muž neumí lichotit, zatímco v kritice bývá
přímočarý. Zaobalí to většinou do vtipu, kterému se ale nějak nedokážu smát.
Chybí mi zřejmě patřičný nadhled a sebeironie Haliny Pawlowské. Ale mám
naštěstí svého malého muže.
Je to velmi bystrý jedinec s poněkud nevyrovnaným
vývojem. Dokáže velmi trefně glosovat dění kolem sebe, překvapuje někdy mírou
svých znalostí, na druhou stranu se neumí v pěti letech bez pomoci obléct
a kreslí coby tříletý. I když jedno z jeho děl v ryze abstraktním
duchu (počítám, že to měla být původně figurální kresba) máme doma
v rámečku a nezasvěcení se domnívají, že jde o dílo moderního malíře.
Nedávno mě dovedl za ruku k dalšímu obrázku. Dychtivě na
mě upíral oči a toužil po uznání. Podle kreseb ostatních dětí mělo jít pravděpodobně
o pohádkovou bytost. Kolem byli princové a princezny, občas i drak. Hezké šaty,
korunky, jasné barvy, detaily včetně knoflíků. V případě mého mistra se
dal tušit hlavonožec (hlava, z ní vycházejí nohy, brambory místo očí),
ovšem ukrytý pod hustou spletí fialových a šedých čar (snaha postavu vybarvit).
Než jsem stačila zformulovat správná slova, hrdě prohlásil: „To jsi ty!“
Ať už bylo na tom papíře cokoliv, nedalo se popřít, že jsem
jeho pohádková bytost. Což okamžitě stvrdil slovy: „Ty jsi princezna.“ Pak
nakrabatil čelo, zavrtěl hlavou a prohlásil: „Ne, ty jsi královna.“ Tak trochu
jako v Mrazíku, když matka Marfušky barví její líce na červeno a výsledek ohodnotí
slovy: „Ty nejsi královna, ty jsi carevna.“
Můj malý muž dokáže ocenit i nepatrnosti. Třeba, když si vnáším gel do vlasů. „Děláš to opravdu dobře," pronesl jednou u dveří do koupelny a významně zvedl palec vzhůru. Pak odběhl a vrátil se
s manželovým pohárem za druhé místo v přátelském utkání ve
čtyřhře v tenise. „Na,“ povídá, „to máš za to, že ti to sluší.“
Ale není tak úplně nekritický. Přes své šaty na svatbu (pod
nimiž byly ty stahovačky), jsem přehodila červené sako. Je to bohužel oblíbená
barva mé matky. „Vypadáš jako babička,“ nesouhlasně utrousil. Můj starší syn se
jen uchechtl. Prý jsem i stejně namalovaná, dodal. Těžko se vysvětluje, že
geny jsou geny. Když jsem však sako při slavnostním obědě odložila, můj malý
muž se na mě laskavě usmál a podotknul: „Teď už nevypadáš jako babička, teď už
jsi zase princezna.“
Můj malý muž je právě ve věku, kdy je maminka tou
nejúžasnější a nejkrásnější bytostí na světě, kterou si jednou vezme (viďte
Oidipe?). A není podstatné, že nosí bombarďáky. (Mimochodem příšerně škrtí.)
