středa 16. července 2014

Pěstouni na přechodnou jsou superhrdinové


Ráda si čtu blogy jiných pěstounů. Zejména ty, které umí líčit často neradostné věci s  nadhledem. Patří k nim i Marcela Tobiášová, pěstounka na přechodnou dobu.  Když jsem si četla její nedávný příspěvek „Jdeme dál…“, došlo mi, jak je instituce dočasné péče těžká. 

Do rodiny totiž nepřicházejí růžovolící miminka, ale děti se smutnou historií, která se do nich vryla. Pláč, poruchy spánku, specifické projevy chování. A přesto se dokáže najít člověk, který vydá ze sebe maximum, obětuje své pohodlí, spánek a duševní pohodu, aby otevřel náruč cizímu dítěti. A to vše s vědomím, že jednoho dne bude stát sociální pracovnice u dveří a odvede ho zase pryč. Třeba k biologické rodině, odkud ho museli předtím odebrat. Tohle vyžaduje velký kus odvahy.

Najdou se však jedinci, kteří budou tuto formu pěstounství ochotně kritizovat. Nejvíce jim vadí, že pěstouni pobírají plat i v době, kdy u nich žádné dítě není. Skutečnost je ale taková, že žádná postýlka nezůstane dlouho prázdná, dětí, které je potřeba akutně umístit, je stále dost. A pak jsou takoví, kteří budou obhajovat existenci dětských a kojeneckých ústavů. Nejspíš někdo s titulem před i za jménem a své argumenty podpoří patřičnou studií. Ostatně i Marcela byla přítomna ve sněmovně, když se připomínkovala novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí, a ví, jak to vypadá, když se k tématu vyjadřují někteří poslanci. Je třeba ale říci, že se našel i dostatečný počet vzdělaných hlav, které dokázaly zdatně oponovat.

Mé pěstované dítě pobývalo v kojeneckém ústavu před zmiňovanou novelizací a je příkladem toho, jak je ústavní péče špatná. Byl to sice hezký dům, kvalitně vybaven těmi nejlepšími terapeutickými pomůckami, všichni zde žili v čistotě a byli pravidelně a dostatečně krmeni. Přesto to nestačilo. Chyběla náruč a prosté pohlazení. Mé dítě bylo nešťastné. Tolik, že si toho byli vědomi i zaměstnanci a dělali vše pro to, aby se co nejdříve dostalo do rodiny. Navzdory jejich snažení se to podařilo teprve v jeho roce.

K nám do rodiny proto přišlo dítě, které jen křičelo. Od rána, když se probudilo, až do večera, než šlo spát. Nebyl to ale dětský pláč. Když si na tohle období vzpomenu, vybaví se mi obraz Edvarda Muncha Výkřik s jeho zoufalou atmosférou. Mé dítě také trpělo „syndromem zákopové války“. Přestože spalo, jeho smysly byly stále v pohotovosti. Vejít do pokoje a nevzbudit ho bylo téměř nemožné. Během zlomku vteřiny bylo na kolenou, vyděšeně zíralo do tmy a třáslo se. Bálo se všeho. Nejvíce pak hlasitých zvuků (bouřka, ohňostroj, klakson auta, sekačka, cokoliv) a jeho hrůzu nešlo utišit. Odmítalo všechny něžnosti, reagovalo na ně pouze pěstmi, škrábáním a kousáním.

Věřím tomu, že s pěstounstvím na přechodnou dobu by to bylo jiné dítě. Jeho adaptace na novou rodinu a na svět „tam venku“ by byla snazší. Protože by nepostrádalo to, čemu odborníci říkají vztahová vazba. Nemělo by nutkavou potřebu se všemi a se vším bojovat, nemělo by pocit, že manipulace je způsob, jak se před okolním světem ochránit, protože jen tak má svůj život pod kontrolou. Mé dítě by se totiž naučilo důvěřovat.

Pěstouni na přechodnou dobu dělají neskutečně dobrou věc. Pro mě jsou to superhrdinové.

Odkaz na článek Marcely Tobiášové:

pondělí 23. června 2014

Když se školíte do zblbnutí



Někdo mi navrhl, zda bych nechtěla absolvovat specializovaný kurz anglického jazyka. A dodal: „Když jsi ten sběratel certifikátů.“ To mě zaskočilo. Proč si to o mně myslí? Když jsem však nedávno procházela nějaké dokumenty týkající se pěstounství, narazila jsem skutečně na pár osvědčení. Nemám je však ve zvláštní složce, ani v rámečku na stěně. Uchovávám je pouze jako doklad, že jsem splnila zákonem stanovené školení.

Ano. Školení pěstounů je zvláštní kapitola. Nejvíce popuzuje mého muže, který pracuje, trénuje Aikido a zbylý čas věnuje bezvýhradně rodině. Nelíbí se mu, když přichází o chvíle, které chce trávit s námi. Můj postoj býval jiný. S dětmi jsem neustále a školení byla příležitost, jak opustit kolotoč starání se a být s dospělými, kteří jsou na stejné lodi. A k tomu se něco i přiučit. Mé nadšení však polevilo.

Zjišťuji, že mi už lektoři neříkají nic, co bych dávno nevěděla. Dostávám vyčerpávající informace o tom, PROČ se určité věci dějí, málokdy se však dovím, JAK se s nimi úspěšně vypořádat. Jednoduše, spousta teorie postrádající praktický návod, který by v reálu fungoval. Struktura jednotlivých kurzů bývá také podobná. Na začátku se předně všichni představíme. Lidé vyprávějí nejen o svých dětech, ale často také o smutných osudech, které za pěstounstvím stojí. Jsou tu prarodiče, kteří si vyčítají, jak špatně vychovali vlastní děti a musí se teď sami starat o vnoučata. Jsou tu náhradní rodiče (prarodiče) postižených dětí nebo dětí s problémovým chováním. Dá se to vyslechnout jednou, dvakrát, třikrát.  Ale teď už se mi chce křičet: DOST!

Spoustu věcí může zachránit osobnost školitele. Je to jako s každým jiným učitelem. Někdo vás dokáže strhnout, jinému to prostě nevěříte. Mé poslední školení se týkalo psychohygieny. Vím, že se dostávám do stresu, který už není zdravý, a je na čase s tím něco dělat. Začíná to ovlivňovat můj postoj k okolí, jsem nerudná a netrpělivá a netýká se to jen dětí. Osoba, která nás přišla poučit, tohle znala; na vlastní kůži zažila, jaké to je vyhořet. Měla tedy co nabídnout. Jenže něco bylo špatně.

V ruce držela cedulku, na níž stálo její jméno včetně akademického titulu. Dlouze povídala o tom, jak titul nerada používá, přestože je pravý na rozdíl od absolventů právnické fakulty v Plzni. O tom, jak je hodnota titulů získaných na českých vysokých školách diskutabilní a nic nevypovídají o skutečných profesních a lidských kvalitách svých nositelů. Dosáhla svého. Zažila jsem řádku lektorů a nedokážu říci, zda vůbec nějaký titul měli. Nebylo to podstatné. Ale v případě této terapeutky se mi její titul PhDr. už navždy vypálil na sítnici. A pak, jen tak mimochodem, zmínila výši svého IQ. Dvakrát. Ani její inteligence dosahující obdivuhodných 159 ji totiž neochránila před tím, aby jí stres nezlomil vaz!

Celé to brzy připomínalo divadelní představení s jedním hercem. Dobře promyšlená gesta, dramatické pauzy, zvučný projev, propracovaná řeč těla, dokonalá modulace hlasu. Kdykoliv někdo souhlasně potřese hlavou, dlouze se na něj zadívá a pronese: „Vidím, Dagmar (Petře, Lenko), že souhlasíte. Nesmírně si toho vážím.“ A výmluvně, v pokorném gestu, přiloží svou dlaň na hruď. A když někdo náhodou nesouhlasí, spraví to trocha ironie. Ať se publikum baví. Divím se, že není odměněna potleskem.

Musím uznat, že o své publikum projevuje zájem, vyptává se a má spoustu doplňujících otázek. Vypadá to, že velmi soustředěně naslouchá. Ale stejný díl času věnuje vlastní sebeprezentaci. A o jejím soukromí toho vím brzy více, než je mi milé. Občas vzpomene i případy svých klientů a pokaždé vyzvedne svůj profesní um, přestože ho také šikovně shodí (jako v případu IQ a titulu). Ale všichni už víme, že je dobrá. Během několika hodin se nám dostává opakovaného ujištění, že právě zkušenost se syndromem vyhoření ji naučila znát vlastní hodnotu a zbavila ji falešné skromnosti. Dnes už dokáže bez rozpaků říci, že je ve svém oboru jednou z nejlepších.


Vybavují se mi filmy, kde psychiatři připomínají spíše klienty psychiatrických léčeben. Mám pocit, že i v tomto případě šlo o parodii na terapeuta, který sám potřebuje terapii. A taky jsem se za čtyři hodiny dozvěděla jen samá PROČ, ale už velmi málo JAK. 

úterý 27. května 2014

Co takhle mu občas naplácat?




Život pěstouna je svým způsobem život v izolaci. Proto je tak osvěžující scházet se občas s lidmi, které znáte z dob, kdy byl váš život ještě „normální“, měli jste svou práci a koníčky. A taky jste se hodně a s lehkostí smáli. Jenže tato izolace není dána jen náročnou péčí o rodinu. Jde o to, že většina toho, co ve vztahu k pěstounství prožíváte, je téměř nemožné sdílet s někým, kdo není toho součástí. Brzy jsem si uvědomila, že je to jen jednostranný monolog. Přátelé naslouchají, ale mlčí. Nevědí, co k tomu říci.

Dávám si pokaždé předsevzetí, že si prostě některá témata odpustím. Když ale sedíte s kamarádkou u kávy, nakonec stejně skončíte u dětí. Slyším se, jak vyprávím další ze svých historek a ani moc nepomáhá, že se snažím, aby to znělo odlehčeně. Kamarádka mě pozorně vyslechne, ale je patrné, že neví, co dodat. Nakonec opatrně podotkne: „Možná to bereš příliš odborně. Nepomohlo by občas plácnout přes zadek?“

Bít čí nebít, to je téma, které v sobě stále nosím. Terapeuti a lidé, kteří pěstouny školí, mají ve věci jasno: NEBÍT. A mají v tom jasno také evropští poslanci, kteří chtějí tělesné tresty plošně zakázat. Mám ale nejasnou obavu, že tím spíše pletou bič na příliš unavené rodiče než na skutečné trýznitele, kvůli kterým to vlastně dělají.

Vzít rodičům nástroj, který doposud fungoval, a nenabídnout něco jiného, je však špatné. Z nikoho se nestane „sofistikovaný rodič se správnými kompetencemi“ jen proto, že si to zákon žádá. Být laskavým ale zároveň přísným rodičem, který trestá bez zbytečných výlevů emocí, není snadné. Většinou tento přístup funguje, pokud v emocích nejste, jenže občas se cítíte jako tlakový hrnec, v němž je příliš mnoho páry, která musí ven. Tehdy se přepnete do automatického režimu a zmobilizují se ty nástroje, které do vás po léta vkládali vlastní rodiče.

Vyrůstala jsem v 70. letech a o tehdejších výchovných metodách se dá říci mnohé. Byly každopádně přísnější a pro ránu se nechodilo daleko. Občas jsem se tomu nevyhnula ani já, navzdory tomu, že jsem byla hodné dítě. A zmíněna kamarádku byla trestána jen proto, že občas projevila více svobodné vůle, než dokázala její přísná matka snést. Nechci ale tuhle dobu jen kritizovat. Věřím, že rodiče dělali to nejlepší, co uměli. A určitě se to snažili dělat lépe než jejich rodiče. Myslím, že tato přísná výchova nás přinejmenším učila menší sebestřednosti a větším ohledům k potřebám druhých. Alespoň v mé vlastní rodině.

Ve Švédsku platí zákaz tělesných testů už několik let a začínají se ukazovat jeho negativní důsledky. Nestačí vzít rodičům „výchovný“ pohlavek a očekávat, že se stanou experty na „přísnou lásku“. To je totiž jedna z nejtěžších věcí. A není divu, že mnozí z nich – z pocitu bezmoci – rezignovali. Jenže tato „nedobrovolná“ liberální výchova bez mantinelů je možná nakonec horší než ta ve stylu 70. let. Věřím ale, že dnešní generace rodičů se snaží o rozumnou střední cestu. Alespoň pokud mohu soudit podle vlastní zkušenosti. Zákon by měl chránit děti především před těmi rodiči, kteří nedokážou rozpoznat skutečnou hranici mezi bitím a týráním. Ale ti jsou v menšině.

Jako pěstounka mám výhodu v tom, že se mohu v oblasti rodičovství soustavně vzdělávat. A právě proto vím, jak je to těžké. Všímám si, jak tyto metody „respektovat a být respektován“ přirozeně fungují u mého biologického dítěte, ale spíše selhávají u toho „pěstovaného“. Všímám si, jak ho stav pohody znepokojuje. Jak ho laskavý a klidný přístup provokuje, aby přikládal polínka do ohně tak dlouho a vytrvale, dokud nás nepřivede k varu. A náš výbuch, jakkoliv se mu bráníme, jej nakonec podivně uklidní. Protože takový je jeho vzorec očekávání ve vztahu k dospělým.

Pokud se mám tedy osobně postavit proti tělesným trestům, pak právě proto, že nechci tento jeho negativní vzorec naplňovat. Ale nejsem dokonalá a občas selhávám. Nezbývá mi, než to přijmout, poučit se a zkusit to příště lépe. Zákon nezákon.


A jiný důvod, proč nebít? Na seminářích se občas bavíme o vlastní zkušenosti s bitím, když jsme byli malí. Většina žen se při vlastní vzpomínce rozpláče …

sobota 19. dubna 2014

Když rada zní: buďte za všech okolností důslední


Donald Barthelme patří k tomu nejlepšímu z americké postmoderny. Říká se to. Jeho povídky mají každopádně moc být zapamatovatelné. Navzdory tomu nebo možná právě proto, že jsou tak neskutečně absurdní. Je to už několik let, co jsem je četla, a přesto se mi znovu a znovu vybavují jako odraz toho, co v daném úseku svého života zažívám.

Jednou z nich je povídka o malém chlapci, který se vkrade do otcovy monumentální knihovny a z jednoho z opatrovaných výtisků vytrhne několik stránek. Zděšený otec přemýšlí o trestu. A tak adekvátně k počtu poničených stran stanoví dobu, po kterou zůstává chlapec uzavřen v  místnosti. Má zde přemýšlet o míře svého provinění. Když se však otec vrací, nenalézá kajícníka. Přibyly jen další vytržené stránky. Domácí vězení pokračuje a s každým dalším příchodem otce je obrázek destrukce jen horší. Z hodin se stávají dny, týdny a měsíce. Uplynou dva roky, aniž by bylo dítěti dovoleno knihovnu opustit.

Tato povídka ve mně pokaždé vyvolává otázku, nakolik by měl být rodič ve své výchově důsledný a na stanovených pravidlech trvat. Jak daleko může a má zajít. Zatímco u biologického dítěte se zdravou vazbou k rodičům lze občas z principů slevit, aniž by to bylo obratem zneužito, u pěstovaných dětí si nelze lehkost improvizace dovolit. U dítěte, které prožilo trauma, jsou důslednost a řád důležitou strategií pro přežití.  Pravidla a jasně vymezené hranice vytvářejí pocit bezpečí v protiváze k chaosu, který v jejich životě na počátku vládl.

Přesto, obraz vlastního pedantství může být někdy až protivný, jestliže není člověku tato poloha vlastní. Pedantství odčerpává energii. Je to každodenní boj o těžce nabytá území, která chce druhá strana uchvátit zpět. Existuje ale jiná cesta?

Nedávno jsem četla článek určený mj. učitelům, kteří pracují s dětmi s poruchou vztahové vazby.  Anglický název zněl Practical Tips for Working with Children Diagnosed with Reactive Attachment Disorder. Jedním z doporučení, jak přimět děti, aby respektovaly pravidla, je pocítit důsledky vlastních činů. Jestliže dítě odmítá vypracovat zadaný úkol, může dostat na výběr. Buď dokončí práci ve stejné době jako ostatní nebo v době, kdy už budou spolužáci na hřišti. Pokud ze vzdoru zvolí druhou variantu, má to učitel přijmout. Dítě si v důsledku udělí vlastní lekci. Uvnitř dobře ví, že by bylo mnohem lepší hrát si s ostatními venku.

Jenže… Mnohé knihy o dětech s poruchou vztahové vazby (tedy attachmentu) poukazují na jeden důležitý fakt. Tyto děti většinou nechápou, že příčiny mají své důsledky, a proto v jejich případě selhávají běžné výchovné postupy. Ti, kdo mají děti v pěstounské péči, si tuto skutečnost více než bolestně uvědomují. Jak ale z tohoto začarovaného kruhu ven?

Vlastní dítě je jako stavebnice, u níž alespoň v základních rysech tušíte, jak s jednotlivými dílky pracovat. Každopádně alespoň polovina z nich je kopií vás samotných. Ale jak postupovat u dítěte, které připomíná zapeklitý hlavolam, ke kterému zapomněli přiložit návod? A tak jen nad ním bezradně sedíte a doufáte, že jednoho dne, když se budete dostatečně snažit a vytrváte, tuhle záhadu možná rozluštíte.

Donald Barthelme měl vlastní pohled na to, jak naložit s rodičovskou autoritou. Po dvou letech jeho povídkový otec usedá na zem vedle syna a ve sdílené radosti trhají knihy společně.


středa 9. dubna 2014

O novém dítěti a o cestě, kterou máte jít


Když se ve vašem životě objeví dítě navzdory absenci těhotenství, máte co okolí vysvětlovat. Totiž, že že se tento zázrak stal díky koncepci náhradní rodinné péče. A okolí to patřičně ocení, lidé se na vás usmívají, plácají vás po zádech, říkají, jak je to úžasné a nejčastěji, jak jste obdivuhodní. Vy přesto cítíte, že na tom něco nesedí. Není to vlastně nijak úžasné, připadáte si všelijak, ale rozhodně ne obdivuhodně. Začíná se vkrádat pocit, že k tomu možná došlo jen z nedostatku pudu sebezáchovy.

Jiřina Prekopová, známá spíše coby autorka diskutované terapie pevným objetím, se v jedné ze svých knih dotýká tématu lidí, kteří neumějí být šťastní. Mám na mysli jedince, které stíhá v životě jedna pohroma za druhou. Osud, špatná karma?  Nebo možná jen hluboce zakořeněný pocit, že si štěstí nezaslouží a všem katastrofám, často nevědomě, kráčejí vstříc. To, že se v  životě stane něco zlého, může paradoxně vést k pocitu úlevy, protože se tím jen naplnil předvídatelný vzorec.

Prožila jsem velmi hezké dětství, v období puberty však rodina procházela bolestnými změnami a nános toho všeho jsem si nesla s sebou i v dospělosti. A pak se stala velká změna, která přišla s narozením mého dítěte. Jako bych prošla neuvěřitelnou proměnou, plná pocitu štěstí a naplněnosti, který přetrvával i v letech, které následovaly. Ale do toho se pomalu vkrádal pocit, že chci dát domov dítěti, které rodinu nemá. Je třeba přiznat, že jistým impulzem byli příbuzní, kteří si adoptovali malého chlapce. Vše působilo tak harmonicky. A bylo to úžasné a bylo to obdivuhodné.

Pamatuji si na chvíli, kdy jsem se svěřila otci. Vážně se na mě podíval a pronesl: „Tebe asi mrzí, že máš krásný a spokojený život.“ Ta věta mě často pronásleduje.  Zejména tehdy, kdy to bývá nejtěžší. Ale je třeba dodat, že bezprostředně za tím následovalo: „Pokud jste ale pevně rozhodnuti, počítejte s mou podporou. Budu dědečkem na sto procent.“ A tento závazek beze zbytku naplňuje.

Přípravu na pěstounství jsme absolvovali v době před novelizací zákona o sociálně-právní ochraně dětí a byla rozhodně nedostatečná. Na to, co následovalo, nás ani v nejmenším nepřipravili. O tom, jak strašně bolestná a vyčerpávající může být péče o dítě s raným traumatem, nás poučila teprve vlastní praxe. A mnohé jsme začali chápat až díky knihám O ztraceném dítěti a cestě do bezpečí a Čítanka pro rodiče, naděje na uzdravení.

Zmiňovaná novelizace zákona zavazuje pěstouny ke vzdělávání v problematice náhradní rodinné péče v počtu 24 hodin za rok. V rámci rozličných školení často sdílíte niterné pocity s cizími lidmi a ne vždy to bývá příjemné a ne vždy to probíhá v kruhu bezpečí. Před pár dny jsem však navštívila seminář o využití arteterapeutických technik při práci s traumatem. Tentokrát se sešla výjimečná skupina žen. Sdílené příběhy byly prosté hořkosti a navzdory smutným věcem, které v nich figurovaly, nepostrádaly lehkost a humor. Nikdo zde nesoudil, neuděloval cenné rady, jen prostě naslouchal.

Jedna z pěstounek vyprávěla o tom, jak nechtěla omezit výběr dítěte třeba ve vztahu k věku, pohlaví, barvě vlasů nebo národnosti. Věřila, že jen tak se k ní dostane dítě, jaké má. Kdysi jsem to pociťovala stejně. A proto se často ptám, proč jsem spojila svůj život právě s tímto dítětem. Jaký to má vše smysl, pokud pomineme čistý altruismus?  A pak začala hovořit jiná žena, která vychovává vlastní autistické dítě. Vzpomínala na dobu, kdy byla sama dítětem. Plachá, nenápadná, tichá, mlčenlivá, bez přátel, ukrytá někde v koutku. Vyprávělo o tom, jak se kvůli dítěti změnila v bojovníka, který se nesmí bát říkat věci důrazně a nahlas. A tehdy jsem si řekla, že je to možná právě tohle. Nesnáším otevřené konfrontace a ani nejsem rozený bojovník. Jenže právě tohle je teď má každodenní realita.

Možná to tedy nebyla vlastní neschopnost přijmout štěstí bez pochybností, možná to byla jen potřeba opustit zónu komfortu.