 |
Aspiruji na
nejhorší waldorfskou matku roku. Na třídní schůzky chodím pozdě (utíkám
z úterní porady v práci, ale ani tak nepřijdu včas). Věčně něco
zapomínám, třeba punčochu do pracovek nebo napsat omluvenku do žákovské. Paní
učitelka naznačuje, že se se mnou nevídá tak často jako s ostatními
rodiči. Opravdu mám jako waldorfská máma rezervy.
Waldorfskou
školu jsem chtěla, protože je jiná. Mé dítě je také jiné. Jiné na tradiční
školu, kde děti sedí v lavici a vyžaduje se od nich klid a soustředění. Děsila
mě představa hodin strávených nad písankou a usměrňování neklidného dítěte, aby
všechny kličky a obloučky psalo pomalu a hezky. Na Waldorfu se totiž úkoly
nepíšou, nebo alespoň ne tak často.
Ale úkoly
tam jsou – pro rodiče. Rodiče se přirozeně zapojují už v přípravném týdnu.
Je vždy potřeba něco vyřezat, obrousit, navrtat a nalakovat. Hodně se peče.
Narozeniny dětí se opravdu slaví a nelze to odbýt pytlíkem bonbonů. Přípustné
je ovoce nebo buchta na plech, pro ty ambicióznější rovnou dort. (Mé dítě patří
mezi zářijové oslavence, paní učitelka taktně píše, abych nezapomněla.)
O Waldorfské
škole jsem toho hodně předem nastudovala. Líbí se mi myšlenky, na kterých je
založena, líbí se mi způsob, jakým se s dětmi pracuje. Utvořila jsem si však
pomýlenou představu o rodiči waldorfského typu. Čekala jsem více přírody,
slunce a alternativy. Tolik mě překvapila přítomnost matek, které bych spíše hledala
na soukromé škole s tučným měsíčním příspěvkem.
Už na
prvních rodičovských schůzkách v přípravném týdnu požadují více
angličtiny, protože to je budoucnost. V odpoledním jazykovém kroužku
chtějí jiného učitele, protože ten loňský toho mnoho nenaučil. Vychovatelky
v odpolední družině mají dohlédnout na to, že se jejich děti nasvačí a
budou dodržovat pitný režim. Mají vlastně dětem říkat, kdy pociťovat hlad a
žízeň. Jsou nadšené z myšlenky, že by se třídní schůzky organizovaly každý
měsíc. Mohou mít tak každý aspekt života svého dítěte ještě lépe pod kontrolou.
Nejsem matka
satelitka, tuhle výbavu postrádám. Nejsem dynamický ani angažovaný jedinec, na
to jsem příliš unavená. Mám pocit, že nějak nezapadám. Jsem jako můj syn.
V době, kdy tohle píšu, přichází pozvánka na plénum rodičů. Je to již čtvrtá schůzka od začátku roku, a to ještě neskončilo září. Nebudu tam. Mám chřipku.
