Takhle se waldorfská matka nechová

Aspiruji na nejhorší waldorfskou matku roku. Na třídní schůzky chodím pozdě (utíkám z úterní porady v práci, ale ani tak nepřijdu včas). Věčně něco zapomínám, třeba punčochu do pracovek nebo napsat omluvenku do žákovské. Paní učitelka naznačuje, že se se mnou nevídá tak často jako s ostatními rodiči. Opravdu mám jako waldorfská máma rezervy.

Waldorfskou školu jsem chtěla, protože je jiná. Mé dítě je také jiné. Jiné na tradiční školu, kde děti sedí v lavici a vyžaduje se od nich klid a soustředění. Děsila mě představa hodin strávených nad písankou a usměrňování neklidného dítěte, aby všechny kličky a obloučky psalo pomalu a hezky. Na Waldorfu se totiž úkoly nepíšou, nebo alespoň ne tak často.

Ale úkoly tam jsou – pro rodiče. Rodiče se přirozeně zapojují už v přípravném týdnu. Je vždy potřeba něco vyřezat, obrousit, navrtat a nalakovat. Hodně se peče. Narozeniny dětí se opravdu slaví a nelze to odbýt pytlíkem bonbonů. Přípustné je ovoce nebo buchta na plech, pro ty ambicióznější rovnou dort. (Mé dítě patří mezi zářijové oslavence, paní učitelka taktně píše, abych nezapomněla.)

O Waldorfské škole jsem toho hodně předem nastudovala. Líbí se mi myšlenky, na kterých je založena, líbí se mi způsob, jakým se s dětmi pracuje. Utvořila jsem si však pomýlenou představu o rodiči waldorfského typu. Čekala jsem více přírody, slunce a alternativy. Tolik mě překvapila přítomnost matek, které bych spíše hledala na soukromé škole s tučným měsíčním příspěvkem.

Už na prvních rodičovských schůzkách v přípravném týdnu požadují více angličtiny, protože to je budoucnost. V odpoledním jazykovém kroužku chtějí jiného učitele, protože ten loňský toho mnoho nenaučil. Vychovatelky v odpolední družině mají dohlédnout na to, že se jejich děti nasvačí a budou dodržovat pitný režim. Mají vlastně dětem říkat, kdy pociťovat hlad a žízeň. Jsou nadšené z myšlenky, že by se třídní schůzky organizovaly každý měsíc. Mohou mít tak každý aspekt života svého dítěte ještě lépe pod kontrolou.

Nejsem matka satelitka, tuhle výbavu postrádám. Nejsem dynamický ani angažovaný jedinec, na to jsem příliš unavená. Mám pocit, že nějak nezapadám. Jsem jako můj syn. 

V době, kdy tohle píšu, přichází pozvánka na plénum rodičů. Je to již čtvrtá schůzka od začátku roku, a to ještě neskončilo září. Nebudu tam. Mám chřipku.

Proč je občas malý muž lepší než ten velký

Moje drahá sestřička se vdávala. Co máme dvě děti, je můj „kulturně-společenský život“ na bodě mrazu, což se pochopitelně odráží i na mém šatníku. Mám snad deset párů riflí, ale žádné šaty. Svatba byla dobrou příležitostí, jak vpustit do svého života zase trochu elegance a vyměnit ryze praktické boty s ortopedickou podrážkou za popelčiny střevíčky, které mi působily nevysvětlitelná muka. Ale noha v nich vypadala skvostně.

Ještě bolestnější byl ovšem nákup odpovídajících šatů. Zdálo se, že všechny vyzkoušené modely rozmanitých barev a střihů mají moc dokonale zdůrazňovat nedokonalosti mého těla. Nakonec mi jedny padly, ale musela jsem si přiznat, že uzrál čas pořídit si své první stahovačky. Stejné jako u Bridget  Jones, která moudře poznamenala, že sexy prádlo je pro lov příhodnější, ale s bombarďáky je větší šance, že někoho uloví. Prostě zákon schválnosti.

Hugh Grant se „apartnímu“ modelu vysoko posazenému nad pupek zasmál. Můj muž tolik statečnosti neprojevil. Jen vytřeštil oči a zděšeně hlesl: „To nemůžeš myslet vážně.“

Můj muž neumí lichotit, zatímco v kritice bývá přímočarý. Zaobalí to většinou do vtipu, kterému se ale nějak nedokážu smát. Chybí mi zřejmě patřičný nadhled a sebeironie Haliny Pawlowské. Ale mám naštěstí svého malého muže.

Je to velmi bystrý jedinec s poněkud nevyrovnaným vývojem. Dokáže velmi trefně glosovat dění kolem sebe, překvapuje někdy mírou svých znalostí, na druhou stranu se neumí v pěti letech bez pomoci obléct a kreslí coby tříletý. I když jedno z jeho děl v ryze abstraktním duchu (počítám, že to měla být původně figurální kresba) máme doma v rámečku a nezasvěcení se domnívají, že jde o dílo moderního malíře. 

Nedávno mě dovedl za ruku k dalšímu obrázku. Dychtivě na mě upíral oči a toužil po uznání. Podle kreseb ostatních dětí mělo jít pravděpodobně o pohádkovou bytost. Kolem byli princové a princezny, občas i drak. Hezké šaty, korunky, jasné barvy, detaily včetně knoflíků. V případě mého mistra se dal tušit hlavonožec (hlava, z ní vycházejí nohy, brambory místo očí), ovšem ukrytý pod hustou spletí fialových a šedých čar (snaha postavu vybarvit). Než jsem stačila zformulovat správná slova, hrdě prohlásil: „To jsi ty!“

Ať už bylo na tom papíře cokoliv, nedalo se popřít, že jsem jeho pohádková bytost. Což okamžitě stvrdil slovy: „Ty jsi princezna.“ Pak nakrabatil čelo, zavrtěl hlavou a prohlásil: „Ne, ty jsi královna.“ Tak trochu jako v Mrazíku, když matka Marfušky barví její líce na červeno a výsledek ohodnotí slovy: „Ty nejsi královna, ty jsi carevna.“

Můj malý muž dokáže ocenit i nepatrnosti. Třeba, když si vnáším gel do vlasů. „Děláš to opravdu dobře," pronesl jednou u dveří do koupelny a významně zvedl palec vzhůru. Pak odběhl a vrátil se s manželovým pohárem za druhé místo v přátelském utkání ve čtyřhře v tenise. „Na,“ povídá, „to máš za to, že ti to sluší.“

Ale není tak úplně nekritický. Přes své šaty na svatbu (pod nimiž byly ty stahovačky), jsem přehodila červené sako. Je to bohužel oblíbená barva mé matky. „Vypadáš jako babička,“ nesouhlasně utrousil. Můj starší syn se jen uchechtl. Prý jsem i stejně namalovaná, dodal. Těžko se vysvětluje, že geny jsou geny. Když jsem však sako při slavnostním obědě odložila, můj malý muž se na mě laskavě usmál a podotknul: „Teď už nevypadáš jako babička, teď už jsi zase princezna.“

Můj malý muž je právě ve věku, kdy je maminka tou nejúžasnější a nejkrásnější bytostí na světě, kterou si jednou vezme (viďte Oidipe?). A není podstatné, že nosí bombarďáky. (Mimochodem příšerně škrtí.)

Petr hrozně zlobí

Začal jsem chodit do školky. Nadšený jsem zrovna nebyl, protože to bylo bez mámy. Mám ale jedno pravidlo: příliš se neprojevovat a nejdříve si zmapovat terén. Brzy jsem přišel na to, že školka je místo předurčené k dobrodružství.  Hned příští týden jsem z koupelny udělal bazén. A to dokonce třikrát. Přirazil jsem kohoutek ke stěně a sledoval, jak voda dopadá na okraj umyvadla a odtud velkoryse na všechny strany stříká. Nevadilo mi, že jsem mokrý, stejně jsem raději bez ponožek a jen tak v trenýrkách. Paní učitelka ale ráda nebyla a při mém třetím pokusu už byla pěkně vytočená. Včetně té dobré duše, která ve školce uklízí.

Paní učitelka také neprojevuje nadšení, když vylezu na okno. Tvrdí, že je to nebezpečné. Nechápe, že to je jedna z mála věcí, ve kterých jsem vážně dobrý, na rozdíl od hromady jiných, které mi nejdou vůbec. Taky dodává, že by v mém případě potřebovala oči ještě vzadu na hlavě. Já si ale myslím, že by to vypadalo divně.  Není moucha. Ona jen nechápe, že hrozně rád někam šplhám a nejlépe tam, kde je to úplně nejvýš. Nedávno se mi podařilo otevřít horní šuplík od skřínky, kterou máme v herně. Je to docela vysoko a paní učitelka byla moc překvapená, když viděla, jak v tom šuplíku sedím a hezky jí shora mávám. Vlastně vystartovala jako sprinter bažící po Zlaté tretře. Poté neustále opakovala, jak je velké štěstí, že to se mnou celé nespadlo.  

Nejdříve jsem obědval s ostatními dětmi u společného stolu. Ale pak mě posadili úplně stranou až do kouta. Asi proto, že vždycky všechno rozliji. Jednou jsem dokonce dostal hadr, že by bylo správné po sobě uklidit. S chutí jsem se do toho pustil. Jsem docela rád, když mám šanci věci napravit. Když už jsem měl pocit, že je hadr úplně mokrý a strašlivě ulepený od nudlí, chtěl jsem ho vymáchat. Usoudil jsem, že k tomu nejlépe poslouží talíř od Lukáše, protože byl ještě plný polévky. Lukáš dal hlasitě najevo, že tudy cesta nevede. Stejného názoru byla i paní učitelka. Takže už s ostatními nejím.

Děti v naší třídě si se mnou nehrají, mám totiž nálepku problémového individua. Rozhodně se nebudou bavit s někým, kdo tráví každé jídlo na hanbě a kvůli komu paní učitelka neustále vzdychá. Tedy až na Martina, kterému to z nějakého důvodu nevadí. Tím nabyl statusu mého nejlepšího kamaráda. Nejraději si hrajeme s auty, která si posíláme přes stůl. Je to divoká hra, protože nechávám auto spadnout na zem, křičím, předstírám, že jsem uvnitř a brzy se rozplácnu. Ale paní učitelka to nechává být. Nejspíš si myslí, že je lepší mě slyšet, než kdybych byl potichu a z dohledu. Třeba v koupelně. Čím více křičím, tím se Martin více směje. Líbí se mi to. Někdy dělám takové věci jen proto. Hrajeme si i s vláčky. Společně stavíme dráhu a chvíli pak jezdíme dokola. Nakonec to skončí velkou srážkou, což je dokonalý závěr.

Nedávno jsem seděl sám na záchodě. Čekal jsem, až upustím bobek, když jsem si všiml hadičky, která vedla do nádržky na splachování. Zkusil jsem zatáhnout. Myslím, že to nebylo silně, ale nějak se uvolnila a začala z ní stříkat voda. Některé dny ve školce stojí za to. Byl jsem opět (po kolikáté?) mokrý a na zemi rostla louže. Skvěle to v ní čvachtalo, když jsem běhal tam a zpět. A pištěl jsem, což bohužel přivolalo paní učitelku.  Jak se snažila vodu zastavit, byla mokrá i ona. Smůla je, že na rozdíl ode mne neměla v přihrádce náhradní oblečení. Nejdříve mě převlékla, pak se pustila do vytírání.

Byl to ve chvíli, kdy přišla máma, aby mě vyzvedla. Paní učitelka to vzala tentokrát zpříma.  Má toho dost a bylo by možná lepší, kdybych začal chodit do jiné školky, kde si umí s takovými dětmi jako já poradit. Dostal jsem strach. Došlo mi, že mám tuhle školku vlastně rád, taky nesnáším změny a hlavně tu byl můj nejlepší kamarád. Když jsem pak doma u večeře rozlil čaj, brečel jsem. Prosil jsem mámu, ať mě do jiné školky nedává.

Asi to zafungovalo, jsem tu pořád. Změna je, že mi pořídili asistentku. Dohlíží na mě v koupelně a na záchodě a taky mi pomáhá s oblékáním. Ne že bych to neuměl, ale často mě něco vyruší. Jako dnes ráno, když jsem se chystal do školky. Měl jsem už jednu nohu v trenýrkách, když přišlo to nutkání vyskočit, rozběhnout se a vykopnout. Trenýrky se katapultovaly vzhůru a obloukem přistály na knihovničce. (Už se mi taky povedlo, že šly na přistání na tátovu hlavu. Mě to přišlo vtipné, jemu moc ne.) Máma vešla do pokojíku ve chvíli, kdy jsem stoupal po poličkách vzhůru. Nejdřív sundala mě a pak i trenýrky. S dalším oblékáním mi raději pomohla. Když mi totiž někdo pomáhá, jdou mi věci lépe.

Moje asistentka je také se mnou, když něco kreslíme nebo vystřihujeme. Takže už mám i pár výtvorů na nástěnce. To nebylo. A dohlíží na mě, když jím. Proto už málokdy něco rozliji a můžu zase sedět s ostatními u jednoho stolu. Možná proto mám nové kamarády. Ale Martin je pořád ten nejlepší. 

Pěstouni na přechodnou jsou superhrdinové

Ráda si čtu blogy jiných pěstounů. Zejména ty, které umí líčit často neradostné věci s  nadhledem. Patří k nim i Marcela Tobiášová, pěstounka na přechodnou dobu.  Když jsem si četla její nedávný příspěvek „Jdeme dál…“, došlo mi, jak je instituce dočasné péče těžká. 

Do rodiny totiž nepřicházejí růžovolící miminka, ale děti se smutnou historií, která se do nich vryla. Pláč, poruchy spánku, specifické projevy chování. A přesto se dokáže najít člověk, který vydá ze sebe maximum, obětuje své pohodlí, spánek a duševní pohodu, aby otevřel náruč cizímu dítěti. A to vše s vědomím, že jednoho dne bude stát sociální pracovnice u dveří a odvede ho zase pryč. Třeba k biologické rodině, odkud ho museli předtím odebrat. Tohle vyžaduje velký kus odvahy.

Najdou se však jedinci, kteří budou tuto formu pěstounství ochotně kritizovat. Nejvíce jim vadí, že pěstouni pobírají plat i v době, kdy u nich žádné dítě není. Skutečnost je ale taková, že žádná postýlka nezůstane dlouho prázdná, dětí, které je potřeba akutně umístit, je stále dost. A pak jsou takoví, kteří budou obhajovat existenci dětských a kojeneckých ústavů. Nejspíš někdo s titulem před i za jménem a své argumenty podpoří patřičnou studií. Ostatně i Marcela byla přítomna ve sněmovně, když se připomínkovala novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí, a ví, jak to vypadá, když se k tématu vyjadřují někteří poslanci. Je třeba ale říci, že se našel i dostatečný počet vzdělaných hlav, které dokázaly zdatně oponovat.

Mé pěstované dítě pobývalo v kojeneckém ústavu před zmiňovanou novelizací a je příkladem toho, jak je ústavní péče špatná. Byl to sice hezký dům, kvalitně vybaven těmi nejlepšími terapeutickými pomůckami, všichni zde žili v čistotě a byli pravidelně a dostatečně krmeni. Přesto to nestačilo. Chyběla náruč a prosté pohlazení. Mé dítě bylo nešťastné. Tolik, že si toho byli vědomi i zaměstnanci a dělali vše pro to, aby se co nejdříve dostalo do rodiny. Navzdory jejich snažení se to podařilo teprve v jeho roce.

K nám do rodiny proto přišlo dítě, které jen křičelo. Od rána, když se probudilo, až do večera, než šlo spát. Nebyl to ale dětský pláč. Když si na tohle období vzpomenu, vybaví se mi obraz Edvarda Muncha Výkřik s jeho zoufalou atmosférou. Mé dítě také trpělo „syndromem zákopové války“. Přestože spalo, jeho smysly byly stále v pohotovosti. Vejít do pokoje a nevzbudit ho bylo téměř nemožné. Během zlomku vteřiny bylo na kolenou, vyděšeně zíralo do tmy a třáslo se. Bálo se všeho. Nejvíce pak hlasitých zvuků (bouřka, ohňostroj, klakson auta, sekačka, cokoliv) a jeho hrůzu nešlo utišit. Odmítalo všechny něžnosti, reagovalo na ně pouze pěstmi, škrábáním a kousáním.

Věřím tomu, že s pěstounstvím na přechodnou dobu by to bylo jiné dítě. Jeho adaptace na novou rodinu a na svět „tam venku“ by byla snazší. Protože by nepostrádalo to, čemu odborníci říkají vztahová vazba. Nemělo by nutkavou potřebu se všemi a se vším bojovat, nemělo by pocit, že manipulace je způsob, jak se před okolním světem ochránit, protože jen tak má svůj život pod kontrolou. Mé dítě by se totiž naučilo důvěřovat.

Pěstouni na přechodnou dobu dělají neskutečně dobrou věc. Pro mě jsou to superhrdinové.

Odkaz na článek Marcely Tobiášové:

http://marcelatobiasova.blog.idnes.cz/c/413874/Jedeme-dal.html

Když se školíte do zblbnutí

Někdo mi navrhl, zda bych nechtěla absolvovat specializovaný kurz anglického jazyka. A dodal: „Když jsi ten sběratel certifikátů.“ To mě zaskočilo. Proč si to o mně myslí? Když jsem však nedávno procházela nějaké dokumenty týkající se pěstounství, narazila jsem skutečně na pár osvědčení. Nemám je však ve zvláštní složce, ani v rámečku na stěně. Uchovávám je pouze jako doklad, že jsem splnila zákonem stanovené školení.

Ano. Školení pěstounů je zvláštní kapitola. Nejvíce popuzuje mého muže, který pracuje, trénuje Aikido a zbylý čas věnuje bezvýhradně rodině. Nelíbí se mu, když přichází o chvíle, které chce trávit s námi. Můj postoj býval jiný. S dětmi jsem neustále a školení byla příležitost, jak opustit kolotoč starání se a být s dospělými, kteří jsou na stejné lodi. A k tomu se něco i přiučit. Mé nadšení však polevilo.

Zjišťuji, že mi už lektoři neříkají nic, co bych dávno nevěděla. Dostávám vyčerpávající informace o tom, PROČ se určité věci dějí, málokdy se však dovím, JAK se s nimi úspěšně vypořádat. Jednoduše, spousta teorie postrádající praktický návod, který by v reálu fungoval. Struktura jednotlivých kurzů bývá také podobná. Na začátku se předně všichni představíme. Lidé vyprávějí nejen o svých dětech, ale často také o smutných osudech, které za pěstounstvím stojí. Jsou tu prarodiče, kteří si vyčítají, jak špatně vychovali vlastní děti a musí se teď sami starat o vnoučata. Jsou tu náhradní rodiče (prarodiče) postižených dětí nebo dětí s problémovým chováním. Dá se to vyslechnout jednou, dvakrát, třikrát.  Ale teď už se mi chce křičet: DOST!

Spoustu věcí může zachránit osobnost školitele. Je to jako s každým jiným učitelem. Někdo vás dokáže strhnout, jinému to prostě nevěříte. Mé poslední školení se týkalo psychohygieny. Vím, že se dostávám do stresu, který už není zdravý, a je na čase s tím něco dělat. Začíná to ovlivňovat můj postoj k okolí, jsem nerudná a netrpělivá a netýká se to jen dětí. Osoba, která nás přišla poučit, tohle znala; na vlastní kůži zažila, jaké to je vyhořet. Měla tedy co nabídnout. Jenže něco bylo špatně.

V ruce držela cedulku, na níž stálo její jméno včetně akademického titulu. Dlouze povídala o tom, jak titul nerada používá, přestože je pravý na rozdíl od absolventů právnické fakulty v Plzni. O tom, jak je hodnota titulů získaných na českých vysokých školách diskutabilní a nic nevypovídají o skutečných profesních a lidských kvalitách svých nositelů. Dosáhla svého. Zažila jsem řádku lektorů a nedokážu říci, zda vůbec nějaký titul měli. Nebylo to podstatné. Ale v případě této terapeutky se mi její titul PhDr. už navždy vypálil na sítnici. A pak, jen tak mimochodem, zmínila výši svého IQ. Dvakrát. Ani její inteligence dosahující obdivuhodných 159 ji totiž neochránila před tím, aby jí stres nezlomil vaz!

Celé to brzy připomínalo divadelní představení s jedním hercem. Dobře promyšlená gesta, dramatické pauzy, zvučný projev, propracovaná řeč těla, dokonalá modulace hlasu. Kdykoliv někdo souhlasně potřese hlavou, dlouze se na něj zadívá a pronese: „Vidím, Dagmar (Petře, Lenko), že souhlasíte. Nesmírně si toho vážím.“ A výmluvně, v pokorném gestu, přiloží svou dlaň na hruď. A když někdo náhodou nesouhlasí, spraví to trocha ironie. Ať se publikum baví. Divím se, že není odměněna potleskem.

Musím uznat, že o své publikum projevuje zájem, vyptává se a má spoustu doplňujících otázek. Vypadá to, že velmi soustředěně naslouchá. Ale stejný díl času věnuje vlastní sebeprezentaci. A o jejím soukromí toho vím brzy více, než je mi milé. Občas vzpomene i případy svých klientů a pokaždé vyzvedne svůj profesní um, přestože ho také šikovně shodí (jako v případu IQ a titulu). Ale všichni už víme, že je dobrá. Během několika hodin se nám dostává opakovaného ujištění, že právě zkušenost se syndromem vyhoření ji naučila znát vlastní hodnotu a zbavila ji falešné skromnosti. Dnes už dokáže bez rozpaků říci, že je ve svém oboru jednou z nejlepších.

Vybavují se mi filmy, kde psychiatři připomínají spíše klienty psychiatrických léčeben. Mám pocit, že i v tomto případě šlo o parodii na terapeuta, který sám potřebuje terapii. A taky jsem se za čtyři hodiny dozvěděla jen samá PROČ, ale už velmi málo JAK. 

Co takhle mu občas naplácat?

Život pěstouna je svým způsobem život v izolaci. Proto je tak osvěžující scházet se občas s lidmi, které znáte z dob, kdy byl váš život ještě „normální“, měli jste svou práci a koníčky. A taky jste se hodně a s lehkostí smáli. Jenže tato izolace není dána jen náročnou péčí o rodinu. Jde o to, že většina toho, co ve vztahu k pěstounství prožíváte, je téměř nemožné sdílet s někým, kdo není toho součástí. Brzy jsem si uvědomila, že je to jen jednostranný monolog. Přátelé naslouchají, ale mlčí. Nevědí, co k tomu říci.

Dávám si pokaždé předsevzetí, že si prostě některá témata odpustím. Když ale sedíte s kamarádkou u kávy, nakonec stejně skončíte u dětí. Slyším se, jak vyprávím další ze svých historek a ani moc nepomáhá, že se snažím, aby to znělo odlehčeně. Kamarádka mě pozorně vyslechne, ale je patrné, že neví, co dodat. Nakonec opatrně podotkne: „Možná to bereš příliš odborně. Nepomohlo by občas plácnout přes zadek?“

Bít čí nebít, to je téma, které v sobě stále nosím. Terapeuti a lidé, kteří pěstouny školí, mají ve věci jasno: NEBÍT. A mají v tom jasno také evropští poslanci, kteří chtějí tělesné tresty plošně zakázat. Mám ale nejasnou obavu, že tím spíše pletou bič na příliš unavené rodiče než na skutečné trýznitele, kvůli kterým to vlastně dělají.

Vzít rodičům nástroj, který doposud fungoval, a nenabídnout něco jiného, je však špatné. Z nikoho se nestane „sofistikovaný rodič se správnými kompetencemi“ jen proto, že si to zákon žádá. Být laskavým ale zároveň přísným rodičem, který trestá bez zbytečných výlevů emocí, není snadné. Většinou tento přístup funguje, pokud v emocích nejste, jenže občas se cítíte jako tlakový hrnec, v němž je příliš mnoho páry, která musí ven. Tehdy se přepnete do automatického režimu a zmobilizují se ty nástroje, které do vás po léta vkládali vlastní rodiče.

Vyrůstala jsem v 70. letech a o tehdejších výchovných metodách se dá říci mnohé. Byly každopádně přísnější a pro ránu se nechodilo daleko. Občas jsem se tomu nevyhnula ani já, navzdory tomu, že jsem byla hodné dítě. A zmíněna kamarádku byla trestána jen proto, že občas projevila více svobodné vůle, než dokázala její přísná matka snést. Nechci ale tuhle dobu jen kritizovat. Věřím, že rodiče dělali to nejlepší, co uměli. A určitě se to snažili dělat lépe než jejich rodiče. Myslím, že tato přísná výchova nás přinejmenším učila menší sebestřednosti a větším ohledům k potřebám druhých. Alespoň v mé vlastní rodině.

Ve Švédsku platí zákaz tělesných testů už několik let a začínají se ukazovat jeho negativní důsledky. Nestačí vzít rodičům „výchovný“ pohlavek a očekávat, že se stanou experty na „přísnou lásku“. To je totiž jedna z nejtěžších věcí. A není divu, že mnozí z nich – z pocitu bezmoci – rezignovali. Jenže tato „nedobrovolná“ liberální výchova bez mantinelů je možná nakonec horší než ta ve stylu 70. let. Věřím ale, že dnešní generace rodičů se snaží o rozumnou střední cestu. Alespoň pokud mohu soudit podle vlastní zkušenosti. Zákon by měl chránit děti především před těmi rodiči, kteří nedokážou rozpoznat skutečnou hranici mezi bitím a týráním. Ale ti jsou v menšině.

Jako pěstounka mám výhodu v tom, že se mohu v oblasti rodičovství soustavně vzdělávat. A právě proto vím, jak je to těžké. Všímám si, jak tyto metody „respektovat a být respektován“ přirozeně fungují u mého biologického dítěte, ale spíše selhávají u toho „pěstovaného“. Všímám si, jak ho stav pohody znepokojuje. Jak ho laskavý a klidný přístup provokuje, aby přikládal polínka do ohně tak dlouho a vytrvale, dokud nás nepřivede k varu. A náš výbuch, jakkoliv se mu bráníme, jej nakonec podivně uklidní. Protože takový je jeho vzorec očekávání ve vztahu k dospělým.

Pokud se mám tedy osobně postavit proti tělesným trestům, pak právě proto, že nechci tento jeho negativní vzorec naplňovat. Ale nejsem dokonalá a občas selhávám. Nezbývá mi, než to přijmout, poučit se a zkusit to příště lépe. Zákon nezákon.

A jiný důvod, proč nebít? Na seminářích se občas bavíme o vlastní zkušenosti s bitím, když jsme byli malí. Většina žen se při vlastní vzpomínce rozpláče …

Když rada zní: buďte za všech okolností důslední

Donald Barthelme patří k tomu nejlepšímu z americké postmoderny. Říká se to. Jeho povídky mají každopádně moc být zapamatovatelné. Navzdory tomu nebo možná právě proto, že jsou tak neskutečně absurdní. Je to už několik let, co jsem je četla, a přesto se mi znovu a znovu vybavují jako odraz toho, co v daném úseku svého života zažívám.

Jednou z nich je povídka o malém chlapci, který se vkrade do otcovy monumentální knihovny a z jednoho z opatrovaných výtisků vytrhne několik stránek. Zděšený otec přemýšlí o trestu. A tak adekvátně k počtu poničených stran stanoví dobu, po kterou zůstává chlapec uzavřen v  místnosti. Má zde přemýšlet o míře svého provinění. Když se však otec vrací, nenalézá kajícníka. Přibyly jen další vytržené stránky. Domácí vězení pokračuje a s každým dalším příchodem otce je obrázek destrukce jen horší. Z hodin se stávají dny, týdny a měsíce. Uplynou dva roky, aniž by bylo dítěti dovoleno knihovnu opustit.

Tato povídka ve mně pokaždé vyvolává otázku, nakolik by měl být rodič ve své výchově důsledný a na stanovených pravidlech trvat. Jak daleko může a má zajít. Zatímco u biologického dítěte se zdravou vazbou k rodičům lze občas z principů slevit, aniž by to bylo obratem zneužito, u pěstovaných dětí si nelze lehkost improvizace dovolit. U dítěte, které prožilo trauma, jsou důslednost a řád důležitou strategií pro přežití.  Pravidla a jasně vymezené hranice vytvářejí pocit bezpečí v protiváze k chaosu, který v jejich životě na počátku vládl.

Přesto, obraz vlastního pedantství může být někdy až protivný, jestliže není člověku tato poloha vlastní. Pedantství odčerpává energii. Je to každodenní boj o těžce nabytá území, která chce druhá strana uchvátit zpět. Existuje ale jiná cesta?

Nedávno jsem četla článek určený mj. učitelům, kteří pracují s dětmi s poruchou vztahové vazby.  Anglický název zněl Practical Tips for Working with Children Diagnosed with Reactive Attachment Disorder. Jedním z doporučení, jak přimět děti, aby respektovaly pravidla, je pocítit důsledky vlastních činů. Jestliže dítě odmítá vypracovat zadaný úkol, může dostat na výběr. Buď dokončí práci ve stejné době jako ostatní nebo v době, kdy už budou spolužáci na hřišti. Pokud ze vzdoru zvolí druhou variantu, má to učitel přijmout. Dítě si v důsledku udělí vlastní lekci. Uvnitř dobře ví, že by bylo mnohem lepší hrát si s ostatními venku.

Jenže… Mnohé knihy o dětech s poruchou vztahové vazby (tedy attachmentu) poukazují na jeden důležitý fakt. Tyto děti většinou nechápou, že příčiny mají své důsledky, a proto v jejich případě selhávají běžné výchovné postupy. Ti, kdo mají děti v pěstounské péči, si tuto skutečnost více než bolestně uvědomují. Jak ale z tohoto začarovaného kruhu ven?

Vlastní dítě je jako stavebnice, u níž alespoň v základních rysech tušíte, jak s jednotlivými dílky pracovat. Každopádně alespoň polovina z nich je kopií vás samotných. Ale jak postupovat u dítěte, které připomíná zapeklitý hlavolam, ke kterému zapomněli přiložit návod? A tak jen nad ním bezradně sedíte a doufáte, že jednoho dne, když se budete dostatečně snažit a vytrváte, tuhle záhadu možná rozluštíte.

Donald Barthelme měl vlastní pohled na to, jak naložit s rodičovskou autoritou. Po dvou letech jeho povídkový otec usedá na zem vedle syna a ve sdílené radosti trhají knihy společně.