Proč je občas malý muž lepší než ten velký

Moje drahá sestřička se vdávala. Co máme dvě děti, je můj „kulturně-společenský život“ na bodě mrazu, což se pochopitelně odráží i na mém šatníku. Mám snad deset párů riflí, ale žádné šaty. Svatba byla dobrou příležitostí, jak vpustit do svého života zase trochu elegance a vyměnit ryze praktické boty s ortopedickou podrážkou za popelčiny střevíčky, které mi působily nevysvětlitelná muka. Ale noha v nich vypadala skvostně.

Ještě bolestnější byl ovšem nákup odpovídajících šatů. Zdálo se, že všechny vyzkoušené modely rozmanitých barev a střihů mají moc dokonale zdůrazňovat nedokonalosti mého těla. Nakonec mi jedny padly, ale musela jsem si přiznat, že uzrál čas pořídit si své první stahovačky. Stejné jako u Bridget  Jones, která moudře poznamenala, že sexy prádlo je pro lov příhodnější, ale s bombarďáky je větší šance, že někoho uloví. Prostě zákon schválnosti.

Hugh Grant se „apartnímu“ modelu vysoko posazenému nad pupek zasmál. Můj muž tolik statečnosti neprojevil. Jen vytřeštil oči a zděšeně hlesl: „To nemůžeš myslet vážně.“

Můj muž neumí lichotit, zatímco v kritice bývá přímočarý. Zaobalí to většinou do vtipu, kterému se ale nějak nedokážu smát. Chybí mi zřejmě patřičný nadhled a sebeironie Haliny Pawlowské. Ale mám naštěstí svého malého muže.

Je to velmi bystrý jedinec s poněkud nevyrovnaným vývojem. Dokáže velmi trefně glosovat dění kolem sebe, překvapuje někdy mírou svých znalostí, na druhou stranu se neumí v pěti letech bez pomoci obléct a kreslí coby tříletý. I když jedno z jeho děl v ryze abstraktním duchu (počítám, že to měla být původně figurální kresba) máme doma v rámečku a nezasvěcení se domnívají, že jde o dílo moderního malíře. 

Nedávno mě dovedl za ruku k dalšímu obrázku. Dychtivě na mě upíral oči a toužil po uznání. Podle kreseb ostatních dětí mělo jít pravděpodobně o pohádkovou bytost. Kolem byli princové a princezny, občas i drak. Hezké šaty, korunky, jasné barvy, detaily včetně knoflíků. V případě mého mistra se dal tušit hlavonožec (hlava, z ní vycházejí nohy, brambory místo očí), ovšem ukrytý pod hustou spletí fialových a šedých čar (snaha postavu vybarvit). Než jsem stačila zformulovat správná slova, hrdě prohlásil: „To jsi ty!“

Ať už bylo na tom papíře cokoliv, nedalo se popřít, že jsem jeho pohádková bytost. Což okamžitě stvrdil slovy: „Ty jsi princezna.“ Pak nakrabatil čelo, zavrtěl hlavou a prohlásil: „Ne, ty jsi královna.“ Tak trochu jako v Mrazíku, když matka Marfušky barví její líce na červeno a výsledek ohodnotí slovy: „Ty nejsi královna, ty jsi carevna.“

Můj malý muž dokáže ocenit i nepatrnosti. Třeba, když si vnáším gel do vlasů. „Děláš to opravdu dobře," pronesl jednou u dveří do koupelny a významně zvedl palec vzhůru. Pak odběhl a vrátil se s manželovým pohárem za druhé místo v přátelském utkání ve čtyřhře v tenise. „Na,“ povídá, „to máš za to, že ti to sluší.“

Ale není tak úplně nekritický. Přes své šaty na svatbu (pod nimiž byly ty stahovačky), jsem přehodila červené sako. Je to bohužel oblíbená barva mé matky. „Vypadáš jako babička,“ nesouhlasně utrousil. Můj starší syn se jen uchechtl. Prý jsem i stejně namalovaná, dodal. Těžko se vysvětluje, že geny jsou geny. Když jsem však sako při slavnostním obědě odložila, můj malý muž se na mě laskavě usmál a podotknul: „Teď už nevypadáš jako babička, teď už jsi zase princezna.“

Můj malý muž je právě ve věku, kdy je maminka tou nejúžasnější a nejkrásnější bytostí na světě, kterou si jednou vezme (viďte Oidipe?). A není podstatné, že nosí bombarďáky. (Mimochodem příšerně škrtí.)

Petr hrozně zlobí

Začal jsem chodit do školky. Nadšený jsem zrovna nebyl, protože to bylo bez mámy. Mám ale jedno pravidlo: příliš se neprojevovat a nejdříve si zmapovat terén. Brzy jsem přišel na to, že školka je místo předurčené k dobrodružství.  Hned příští týden jsem z koupelny udělal bazén. A to dokonce třikrát. Přirazil jsem kohoutek ke stěně a sledoval, jak voda dopadá na okraj umyvadla a odtud velkoryse na všechny strany stříká. Nevadilo mi, že jsem mokrý, stejně jsem raději bez ponožek a jen tak v trenýrkách. Paní učitelka ale ráda nebyla a při mém třetím pokusu už byla pěkně vytočená. Včetně té dobré duše, která ve školce uklízí.

Paní učitelka také neprojevuje nadšení, když vylezu na okno. Tvrdí, že je to nebezpečné. Nechápe, že to je jedna z mála věcí, ve kterých jsem vážně dobrý, na rozdíl od hromady jiných, které mi nejdou vůbec. Taky dodává, že by v mém případě potřebovala oči ještě vzadu na hlavě. Já si ale myslím, že by to vypadalo divně.  Není moucha. Ona jen nechápe, že hrozně rád někam šplhám a nejlépe tam, kde je to úplně nejvýš. Nedávno se mi podařilo otevřít horní šuplík od skřínky, kterou máme v herně. Je to docela vysoko a paní učitelka byla moc překvapená, když viděla, jak v tom šuplíku sedím a hezky jí shora mávám. Vlastně vystartovala jako sprinter bažící po Zlaté tretře. Poté neustále opakovala, jak je velké štěstí, že to se mnou celé nespadlo.  

Nejdříve jsem obědval s ostatními dětmi u společného stolu. Ale pak mě posadili úplně stranou až do kouta. Asi proto, že vždycky všechno rozliji. Jednou jsem dokonce dostal hadr, že by bylo správné po sobě uklidit. S chutí jsem se do toho pustil. Jsem docela rád, když mám šanci věci napravit. Když už jsem měl pocit, že je hadr úplně mokrý a strašlivě ulepený od nudlí, chtěl jsem ho vymáchat. Usoudil jsem, že k tomu nejlépe poslouží talíř od Lukáše, protože byl ještě plný polévky. Lukáš dal hlasitě najevo, že tudy cesta nevede. Stejného názoru byla i paní učitelka. Takže už s ostatními nejím.

Děti v naší třídě si se mnou nehrají, mám totiž nálepku problémového individua. Rozhodně se nebudou bavit s někým, kdo tráví každé jídlo na hanbě a kvůli komu paní učitelka neustále vzdychá. Tedy až na Martina, kterému to z nějakého důvodu nevadí. Tím nabyl statusu mého nejlepšího kamaráda. Nejraději si hrajeme s auty, která si posíláme přes stůl. Je to divoká hra, protože nechávám auto spadnout na zem, křičím, předstírám, že jsem uvnitř a brzy se rozplácnu. Ale paní učitelka to nechává být. Nejspíš si myslí, že je lepší mě slyšet, než kdybych byl potichu a z dohledu. Třeba v koupelně. Čím více křičím, tím se Martin více směje. Líbí se mi to. Někdy dělám takové věci jen proto. Hrajeme si i s vláčky. Společně stavíme dráhu a chvíli pak jezdíme dokola. Nakonec to skončí velkou srážkou, což je dokonalý závěr.

Nedávno jsem seděl sám na záchodě. Čekal jsem, až upustím bobek, když jsem si všiml hadičky, která vedla do nádržky na splachování. Zkusil jsem zatáhnout. Myslím, že to nebylo silně, ale nějak se uvolnila a začala z ní stříkat voda. Některé dny ve školce stojí za to. Byl jsem opět (po kolikáté?) mokrý a na zemi rostla louže. Skvěle to v ní čvachtalo, když jsem běhal tam a zpět. A pištěl jsem, což bohužel přivolalo paní učitelku.  Jak se snažila vodu zastavit, byla mokrá i ona. Smůla je, že na rozdíl ode mne neměla v přihrádce náhradní oblečení. Nejdříve mě převlékla, pak se pustila do vytírání.

Byl to ve chvíli, kdy přišla máma, aby mě vyzvedla. Paní učitelka to vzala tentokrát zpříma.  Má toho dost a bylo by možná lepší, kdybych začal chodit do jiné školky, kde si umí s takovými dětmi jako já poradit. Dostal jsem strach. Došlo mi, že mám tuhle školku vlastně rád, taky nesnáším změny a hlavně tu byl můj nejlepší kamarád. Když jsem pak doma u večeře rozlil čaj, brečel jsem. Prosil jsem mámu, ať mě do jiné školky nedává.

Asi to zafungovalo, jsem tu pořád. Změna je, že mi pořídili asistentku. Dohlíží na mě v koupelně a na záchodě a taky mi pomáhá s oblékáním. Ne že bych to neuměl, ale často mě něco vyruší. Jako dnes ráno, když jsem se chystal do školky. Měl jsem už jednu nohu v trenýrkách, když přišlo to nutkání vyskočit, rozběhnout se a vykopnout. Trenýrky se katapultovaly vzhůru a obloukem přistály na knihovničce. (Už se mi taky povedlo, že šly na přistání na tátovu hlavu. Mě to přišlo vtipné, jemu moc ne.) Máma vešla do pokojíku ve chvíli, kdy jsem stoupal po poličkách vzhůru. Nejdřív sundala mě a pak i trenýrky. S dalším oblékáním mi raději pomohla. Když mi totiž někdo pomáhá, jdou mi věci lépe.

Moje asistentka je také se mnou, když něco kreslíme nebo vystřihujeme. Takže už mám i pár výtvorů na nástěnce. To nebylo. A dohlíží na mě, když jím. Proto už málokdy něco rozliji a můžu zase sedět s ostatními u jednoho stolu. Možná proto mám nové kamarády. Ale Martin je pořád ten nejlepší.