pondělí 23. června 2014

Když se školíte do zblbnutí



Někdo mi navrhl, zda bych nechtěla absolvovat specializovaný kurz anglického jazyka. A dodal: „Když jsi ten sběratel certifikátů.“ To mě zaskočilo. Proč si to o mně myslí? Když jsem však nedávno procházela nějaké dokumenty týkající se pěstounství, narazila jsem skutečně na pár osvědčení. Nemám je však ve zvláštní složce, ani v rámečku na stěně. Uchovávám je pouze jako doklad, že jsem splnila zákonem stanovené školení.

Ano. Školení pěstounů je zvláštní kapitola. Nejvíce popuzuje mého muže, který pracuje, trénuje Aikido a zbylý čas věnuje bezvýhradně rodině. Nelíbí se mu, když přichází o chvíle, které chce trávit s námi. Můj postoj býval jiný. S dětmi jsem neustále a školení byla příležitost, jak opustit kolotoč starání se a být s dospělými, kteří jsou na stejné lodi. A k tomu se něco i přiučit. Mé nadšení však polevilo.

Zjišťuji, že mi už lektoři neříkají nic, co bych dávno nevěděla. Dostávám vyčerpávající informace o tom, PROČ se určité věci dějí, málokdy se však dovím, JAK se s nimi úspěšně vypořádat. Jednoduše, spousta teorie postrádající praktický návod, který by v reálu fungoval. Struktura jednotlivých kurzů bývá také podobná. Na začátku se předně všichni představíme. Lidé vyprávějí nejen o svých dětech, ale často také o smutných osudech, které za pěstounstvím stojí. Jsou tu prarodiče, kteří si vyčítají, jak špatně vychovali vlastní děti a musí se teď sami starat o vnoučata. Jsou tu náhradní rodiče (prarodiče) postižených dětí nebo dětí s problémovým chováním. Dá se to vyslechnout jednou, dvakrát, třikrát.  Ale teď už se mi chce křičet: DOST!

Spoustu věcí může zachránit osobnost školitele. Je to jako s každým jiným učitelem. Někdo vás dokáže strhnout, jinému to prostě nevěříte. Mé poslední školení se týkalo psychohygieny. Vím, že se dostávám do stresu, který už není zdravý, a je na čase s tím něco dělat. Začíná to ovlivňovat můj postoj k okolí, jsem nerudná a netrpělivá a netýká se to jen dětí. Osoba, která nás přišla poučit, tohle znala; na vlastní kůži zažila, jaké to je vyhořet. Měla tedy co nabídnout. Jenže něco bylo špatně.

V ruce držela cedulku, na níž stálo její jméno včetně akademického titulu. Dlouze povídala o tom, jak titul nerada používá, přestože je pravý na rozdíl od absolventů právnické fakulty v Plzni. O tom, jak je hodnota titulů získaných na českých vysokých školách diskutabilní a nic nevypovídají o skutečných profesních a lidských kvalitách svých nositelů. Dosáhla svého. Zažila jsem řádku lektorů a nedokážu říci, zda vůbec nějaký titul měli. Nebylo to podstatné. Ale v případě této terapeutky se mi její titul PhDr. už navždy vypálil na sítnici. A pak, jen tak mimochodem, zmínila výši svého IQ. Dvakrát. Ani její inteligence dosahující obdivuhodných 159 ji totiž neochránila před tím, aby jí stres nezlomil vaz!

Celé to brzy připomínalo divadelní představení s jedním hercem. Dobře promyšlená gesta, dramatické pauzy, zvučný projev, propracovaná řeč těla, dokonalá modulace hlasu. Kdykoliv někdo souhlasně potřese hlavou, dlouze se na něj zadívá a pronese: „Vidím, Dagmar (Petře, Lenko), že souhlasíte. Nesmírně si toho vážím.“ A výmluvně, v pokorném gestu, přiloží svou dlaň na hruď. A když někdo náhodou nesouhlasí, spraví to trocha ironie. Ať se publikum baví. Divím se, že není odměněna potleskem.

Musím uznat, že o své publikum projevuje zájem, vyptává se a má spoustu doplňujících otázek. Vypadá to, že velmi soustředěně naslouchá. Ale stejný díl času věnuje vlastní sebeprezentaci. A o jejím soukromí toho vím brzy více, než je mi milé. Občas vzpomene i případy svých klientů a pokaždé vyzvedne svůj profesní um, přestože ho také šikovně shodí (jako v případu IQ a titulu). Ale všichni už víme, že je dobrá. Během několika hodin se nám dostává opakovaného ujištění, že právě zkušenost se syndromem vyhoření ji naučila znát vlastní hodnotu a zbavila ji falešné skromnosti. Dnes už dokáže bez rozpaků říci, že je ve svém oboru jednou z nejlepších.


Vybavují se mi filmy, kde psychiatři připomínají spíše klienty psychiatrických léčeben. Mám pocit, že i v tomto případě šlo o parodii na terapeuta, který sám potřebuje terapii. A taky jsem se za čtyři hodiny dozvěděla jen samá PROČ, ale už velmi málo JAK. 

4 komentáře:

  1. Byla bych pro zveřejnění jména lektorky, organizace pořádající kurz a i ceny... Já osobně si předem zjišťuji kdo a co přednáší a pokud by mě kurz štval, odešla bych ... Jinak - píšete výborně:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý večer Marcelo. Máte naprostou pravdu. Nejlepší by bylo odejít pěkně středem a prásknout za sebou dveřmi. Jenže si občas říkám, že je to možná mnou, proč mě někteří lidé tolik popuzují a nějak to od nich nedokážu koupit. Věřím, že by se určitě našli mnozí, kterým se to upřímně líbilo.:-) Jinak jsem moc ráda, že se Vám mé psaní líbí. Já si totiž zase ráda čtu to, co napíšete Vy. Mějte se moc hezky.

      Vymazat