Začal jsem chodit do školky. Nadšený jsem zrovna nebyl,
protože to bylo bez mámy. Mám ale jedno pravidlo: příliš se neprojevovat a
nejdříve si zmapovat terén. Brzy jsem přišel na to, že školka je místo předurčené
k dobrodružství. Hned příští týden jsem z koupelny
udělal bazén. A to dokonce třikrát. Přirazil jsem kohoutek ke stěně a
sledoval, jak voda dopadá na okraj umyvadla a odtud velkoryse na všechny strany
stříká. Nevadilo mi, že jsem mokrý, stejně jsem raději bez ponožek a jen tak v trenýrkách.
Paní učitelka ale ráda nebyla a při mém třetím pokusu už byla pěkně vytočená. Včetně
té dobré duše, která ve školce uklízí.
Paní učitelka také neprojevuje nadšení, když vylezu na okno.
Tvrdí, že je to nebezpečné. Nechápe, že to je jedna z mála věcí, ve
kterých jsem vážně dobrý, na rozdíl od hromady jiných, které mi nejdou vůbec. Taky
dodává, že by v mém případě potřebovala oči ještě vzadu na hlavě. Já si
ale myslím, že by to vypadalo divně. Není
moucha. Ona jen nechápe, že hrozně rád někam šplhám a nejlépe tam, kde je to
úplně nejvýš. Nedávno se mi podařilo otevřít horní šuplík od skřínky, kterou
máme v herně. Je to docela vysoko a paní učitelka byla moc překvapená, když
viděla, jak v tom šuplíku sedím a hezky jí shora mávám. Vlastně vystartovala
jako sprinter bažící po Zlaté tretře. Poté neustále opakovala, jak je velké
štěstí, že to se mnou celé nespadlo.
Nejdříve jsem obědval s ostatními dětmi u společného
stolu. Ale pak mě posadili úplně stranou až do kouta. Asi proto, že vždycky
všechno rozliji. Jednou jsem dokonce dostal hadr, že by bylo správné po sobě
uklidit. S chutí jsem se do toho pustil. Jsem docela rád, když mám šanci
věci napravit. Když už jsem měl pocit, že je hadr úplně mokrý a strašlivě ulepený
od nudlí, chtěl jsem ho vymáchat. Usoudil jsem, že k tomu nejlépe poslouží
talíř od Lukáše, protože byl ještě plný polévky. Lukáš dal hlasitě najevo, že
tudy cesta nevede. Stejného názoru byla i paní učitelka. Takže už
s ostatními nejím.
Děti v naší třídě si se mnou nehrají, mám totiž nálepku
problémového individua. Rozhodně se nebudou bavit s někým, kdo tráví každé
jídlo na hanbě a kvůli komu paní učitelka neustále vzdychá. Tedy až na Martina,
kterému to z nějakého důvodu nevadí. Tím nabyl statusu mého nejlepšího
kamaráda. Nejraději si hrajeme s auty, která si posíláme přes stůl. Je to divoká
hra, protože nechávám auto spadnout na zem, křičím, předstírám, že jsem uvnitř a
brzy se rozplácnu. Ale paní učitelka to nechává být. Nejspíš si myslí, že je
lepší mě slyšet, než kdybych byl potichu a z dohledu. Třeba v koupelně.
Čím více křičím, tím se Martin více směje. Líbí se mi to. Někdy dělám takové
věci jen proto. Hrajeme si i s vláčky. Společně stavíme dráhu a chvíli pak
jezdíme dokola. Nakonec to skončí velkou srážkou, což je dokonalý závěr.
Nedávno jsem seděl sám na záchodě. Čekal jsem, až upustím
bobek, když jsem si všiml hadičky, která vedla do nádržky na splachování.
Zkusil jsem zatáhnout. Myslím, že to nebylo silně, ale nějak se uvolnila a
začala z ní stříkat voda. Některé dny ve školce stojí za to. Byl
jsem opět (po kolikáté?) mokrý a na zemi rostla louže. Skvěle to v ní čvachtalo,
když jsem běhal tam a zpět. A pištěl jsem, což bohužel přivolalo paní učitelku.
Jak se snažila vodu zastavit, byla mokrá
i ona. Smůla je, že na rozdíl ode mne neměla v přihrádce náhradní
oblečení. Nejdříve mě převlékla, pak se pustila do vytírání.
Byl to ve chvíli, kdy přišla máma, aby mě vyzvedla. Paní
učitelka to vzala tentokrát zpříma. Má toho
dost a bylo by možná lepší, kdybych začal chodit do jiné školky, kde si umí s takovými
dětmi jako já poradit. Dostal jsem strach. Došlo mi, že mám tuhle školku
vlastně rád, taky nesnáším změny a hlavně tu byl můj nejlepší kamarád. Když
jsem pak doma u večeře rozlil čaj, brečel jsem. Prosil jsem mámu, ať mě do jiné
školky nedává.
Asi to zafungovalo, jsem tu pořád. Změna je, že mi pořídili asistentku.
Dohlíží na mě v koupelně a na záchodě a taky mi pomáhá s oblékáním.
Ne že bych to neuměl, ale často mě něco vyruší. Jako dnes ráno, když jsem se
chystal do školky. Měl jsem už jednu nohu v trenýrkách, když přišlo to
nutkání vyskočit, rozběhnout se a vykopnout. Trenýrky se katapultovaly vzhůru a
obloukem přistály na knihovničce. (Už se mi taky povedlo, že šly na přistání na
tátovu hlavu. Mě to přišlo vtipné, jemu moc ne.) Máma vešla do pokojíku ve
chvíli, kdy jsem stoupal po poličkách vzhůru. Nejdřív sundala mě a pak i
trenýrky. S dalším oblékáním mi raději pomohla. Když mi totiž někdo pomáhá,
jdou mi věci lépe.
Pěkné!
OdpovědětVymazat