Když se ve vašem životě objeví dítě navzdory absenci
těhotenství, máte co okolí vysvětlovat. Totiž, že že se tento zázrak stal díky
koncepci náhradní rodinné péče. A okolí to patřičně ocení, lidé se na vás
usmívají, plácají vás po zádech, říkají, jak je to úžasné a nejčastěji, jak
jste obdivuhodní. Vy přesto cítíte, že na tom něco nesedí. Není to vlastně
nijak úžasné, připadáte si všelijak, ale rozhodně ne obdivuhodně. Začíná se
vkrádat pocit, že k tomu možná došlo jen z nedostatku pudu
sebezáchovy.
Jiřina Prekopová, známá spíše coby autorka diskutované
terapie pevným objetím, se v jedné ze svých knih dotýká tématu lidí, kteří
neumějí být šťastní. Mám na mysli jedince, které stíhá v životě jedna
pohroma za druhou. Osud, špatná karma?
Nebo možná jen hluboce zakořeněný pocit, že si štěstí nezaslouží a všem
katastrofám, často nevědomě, kráčejí vstříc. To, že se v životě stane
něco zlého, může paradoxně vést k pocitu úlevy, protože se tím jen naplnil
předvídatelný vzorec.
Prožila jsem velmi hezké dětství, v období puberty však
rodina procházela bolestnými změnami a nános toho všeho jsem si nesla
s sebou i v dospělosti. A pak se stala velká změna, která přišla
s narozením mého dítěte. Jako bych prošla neuvěřitelnou proměnou, plná
pocitu štěstí a naplněnosti, který přetrvával i v letech, které
následovaly. Ale do toho se pomalu vkrádal pocit, že chci dát domov dítěti,
které rodinu nemá. Je třeba přiznat, že jistým impulzem byli příbuzní, kteří si
adoptovali malého chlapce. Vše působilo tak harmonicky. A bylo to úžasné a bylo
to obdivuhodné.
Pamatuji si na chvíli, kdy jsem se svěřila otci. Vážně se na
mě podíval a pronesl: „Tebe asi mrzí, že máš krásný a spokojený život.“ Ta věta
mě často pronásleduje. Zejména tehdy,
kdy to bývá nejtěžší. Ale je třeba dodat, že bezprostředně za tím následovalo:
„Pokud jste ale pevně rozhodnuti, počítejte s mou podporou. Budu dědečkem
na sto procent.“ A tento závazek beze zbytku naplňuje.
Přípravu na pěstounství jsme absolvovali v době před
novelizací zákona o sociálně-právní ochraně dětí a byla rozhodně nedostatečná.
Na to, co následovalo, nás ani v nejmenším nepřipravili. O tom, jak
strašně bolestná a vyčerpávající může být péče o dítě s raným traumatem, nás
poučila teprve vlastní praxe. A mnohé jsme začali chápat až díky knihám O ztraceném dítěti a cestě do bezpečí a Čítanka pro rodiče, naděje na uzdravení.
Zmiňovaná novelizace zákona zavazuje pěstouny ke vzdělávání
v problematice náhradní rodinné péče v počtu 24 hodin za rok. V rámci
rozličných školení často sdílíte niterné pocity s cizími lidmi a ne vždy
to bývá příjemné a ne vždy to probíhá v kruhu bezpečí. Před pár dny jsem
však navštívila seminář o využití arteterapeutických technik při práci
s traumatem. Tentokrát se sešla výjimečná skupina žen. Sdílené příběhy
byly prosté hořkosti a navzdory smutným věcem, které v nich figurovaly,
nepostrádaly lehkost a humor. Nikdo zde nesoudil, neuděloval cenné rady, jen
prostě naslouchal.
Jedna z pěstounek vyprávěla o tom, jak nechtěla omezit
výběr dítěte třeba ve vztahu k věku, pohlaví, barvě vlasů nebo národnosti.
Věřila, že jen tak se k ní dostane dítě, jaké má. Kdysi jsem to pociťovala
stejně. A proto se často ptám, proč jsem spojila svůj život právě s tímto
dítětem. Jaký to má vše smysl, pokud pomineme čistý altruismus? A pak začala hovořit jiná žena, která
vychovává vlastní autistické dítě. Vzpomínala na dobu, kdy byla sama dítětem.
Plachá, nenápadná, tichá, mlčenlivá, bez přátel, ukrytá někde v koutku.
Vyprávělo o tom, jak se kvůli dítěti změnila v bojovníka, který se nesmí
bát říkat věci důrazně a nahlas. A tehdy jsem si řekla, že je to možná právě
tohle. Nesnáším otevřené konfrontace a ani nejsem rozený bojovník. Jenže právě
tohle je teď má každodenní realita.
Možná to tedy nebyla vlastní neschopnost přijmout štěstí bez
pochybností, možná to byla jen potřeba opustit zónu komfortu.
Žádné komentáře:
Okomentovat