Donald Barthelme patří k tomu nejlepšímu
z americké postmoderny. Říká se to. Jeho povídky mají každopádně moc být
zapamatovatelné. Navzdory tomu nebo možná právě proto, že jsou tak neskutečně
absurdní. Je to už několik let, co jsem je četla, a přesto se mi znovu a znovu
vybavují jako odraz toho, co v daném úseku svého života zažívám.
Jednou z nich je povídka o malém chlapci, který se
vkrade do otcovy monumentální knihovny a z jednoho z opatrovaných
výtisků vytrhne několik stránek. Zděšený otec přemýšlí o trestu. A tak
adekvátně k počtu poničených stran stanoví dobu, po kterou zůstává chlapec
uzavřen v místnosti. Má zde přemýšlet o míře svého provinění. Když se
však otec vrací, nenalézá kajícníka. Přibyly jen další vytržené stránky. Domácí
vězení pokračuje a s každým dalším příchodem otce je obrázek destrukce jen
horší. Z hodin se stávají dny, týdny a měsíce. Uplynou dva roky, aniž by bylo
dítěti dovoleno knihovnu opustit.
Tato povídka ve mně pokaždé vyvolává otázku, nakolik by měl
být rodič ve své výchově důsledný a na stanovených pravidlech trvat. Jak daleko
může a má zajít. Zatímco u biologického dítěte se zdravou vazbou k rodičům
lze občas z principů slevit, aniž by to bylo obratem zneužito, u
pěstovaných dětí si nelze lehkost improvizace dovolit. U dítěte, které prožilo
trauma, jsou důslednost a řád důležitou strategií pro přežití. Pravidla a jasně vymezené hranice vytvářejí
pocit bezpečí v protiváze k chaosu, který v jejich životě na počátku vládl.
Přesto, obraz vlastního pedantství může být někdy až
protivný, jestliže není člověku tato poloha vlastní. Pedantství odčerpává
energii. Je to každodenní boj o těžce nabytá území, která chce druhá strana
uchvátit zpět. Existuje ale jiná cesta?
Nedávno jsem četla článek určený mj. učitelům, kteří pracují
s dětmi s poruchou vztahové vazby. Anglický název zněl Practical Tips for
Working with Children Diagnosed with Reactive Attachment Disorder. Jedním
z doporučení, jak přimět děti, aby respektovaly pravidla, je pocítit důsledky
vlastních činů. Jestliže dítě odmítá vypracovat zadaný úkol, může dostat na
výběr. Buď dokončí práci ve stejné době jako ostatní nebo v době, kdy už budou
spolužáci na hřišti. Pokud ze vzdoru zvolí druhou variantu, má to učitel přijmout.
Dítě si v důsledku udělí vlastní lekci. Uvnitř dobře ví, že by bylo mnohem
lepší hrát si s ostatními venku.
Jenže… Mnohé knihy o dětech s poruchou vztahové vazby
(tedy attachmentu) poukazují na jeden důležitý fakt. Tyto děti většinou
nechápou, že příčiny mají své důsledky, a proto v jejich případě selhávají
běžné výchovné postupy. Ti, kdo mají děti v pěstounské péči, si tuto
skutečnost více než bolestně uvědomují. Jak ale z tohoto začarovaného
kruhu ven?
Vlastní dítě je jako stavebnice, u níž alespoň v základních
rysech tušíte, jak s jednotlivými dílky pracovat. Každopádně alespoň
polovina z nich je kopií vás samotných. Ale jak postupovat u dítěte, které
připomíná zapeklitý hlavolam, ke kterému zapomněli přiložit návod? A tak jen
nad ním bezradně sedíte a doufáte, že jednoho dne, když se budete dostatečně snažit
a vytrváte, tuhle záhadu možná rozluštíte.
Donald Barthelme měl vlastní pohled na to, jak naložit
s rodičovskou autoritou. Po dvou letech jeho povídkový otec usedá na zem
vedle syna a ve sdílené radosti trhají knihy společně.
Žádné komentáře:
Okomentovat